- úvaha s prvky vypravování
Jen málo kdo si představí, jaké je stáří a jak se staří lidé v tomto světě cítí, zda jsou ??astní, spokojení, zda mají někoho, komu na nich zále?í, kdo ocení, ?e tu s námi jsou. V tomto věku je to i pro mě dosti tě?ké představit si sebe jako malou, vrásčitou, o holi chodící bělovlasou paní, která má nejlep?í léta za sebou, během kterých toho ledacos pro?ila.
Dne?ní doba je dosti uspěchaná, lidé chodí s otevřenýma očima, ale přesto se plno z nich tváří, ?e jsou slepí. Málokdo má tolik odvahy podívat se pravdě do tváře a přiznat si, ?e i on bude jednou na místě té babičky, která bezmocně stojí v autobuse, přesto?e jí nohy sotva nesou, poněvad? se nenajde nikdo, kdo by ji pustil sednout.
Přemý?lím, jak bych v jejím věku reagovala v dané situaci, co bych asi řekla, být na jejím místě... Dívám se na ně, poslouchám jejich hlasitý hovor plný vulgárních slov a v duchu si říkám "Kam jen ten svět spěje. Ti mladí jsou čím dál hor?í. To za na?ich let bylo v?echno jiné." Je mi z toho smutno, cosi se ve mně svírá, je to zvlá?tní pocit. Napadá mě my?lenka, zda jsem rad?i neměla jít pě?ky, vy?lo by to nejspí? nastejno. Jedu k lékaři. U? teď mě přepadá strach, ne z jehel či vy?etření, ale z toho, ?e na mě zase spustí tou jejich odbornou terminologií, které za mák nerozumím, navíc mluví na můj sluch příli? rychle a potichu. Nevím, zda se mám tvářit, ?e v?emu rozumím, či se zeptat, zda by mi to nevysvětlil pro mě srozumitelněji, ale tím riskuji, ?e na mě bude koukat pohrdavě a z jeho obličeje budu moct vyčíst "Bo?e, takovéhle lidi nesná?ím, jak jí to mám asi vysvětlit?". Navíc mě přepadá pochybnost, zda můj zdravotní stav není příli? vá?ný, kdy? se mnou nedoká?e mluvit otevřeně. Jsem z toho zmatená. Cesta domů probíhá podobně.
Rozhodla jsem se zajít do krámu nakoupit. Ve dveřích mě div neporazí skupina kluků a cosi na mě zasyčí. "No to se mi snad jen zdá, u? abych byla v teple domova," projede mi v my?lenkách. Během placení paní za mnou nervózně pře?lapuje, zatím co já hledám ty správné drobné mince k zaplacení. Stačilo se na ní podívat a hned mi dojde, co si o mě myslí. Na?těstí je paní prodavačka milá a s mincemi mi pomů?e. Od dveří, ze kterých vycházím, je?tě zaslechnu: "To je děs, celý den je bába doma a najednou, kdy? je odpoledne, musí jít nakoupit, jako kdyby neměla čas ráno, důchodkyně." Přemý?lím, zda se otočit a odpověď. Ale pak rad?i vyjdu z krámu. Mísí se ve mně směs pocitů. Jsem na obtí?? Přijde mi, ?e kam se hnu, tam překá?ím. "Copak u? v tomhle věku nemá právo člověk normálně ?ít? Chodit na nákup, jezdit autobusem?" Pořád dokola si pokládám tuto otázku, ale zatím mi nikdo nedal odpověď.
Je?tě ?e mám svou rodinu, na kterou se mů?u obrátit, ta je pro mě v tomto věku důle?itá. Potřebuji cítit jejich lásku, jistotu, oporu, plně jim důvěřuji.
Teď mě tak napadá, já jako?to starý člověk musím mít asi hodně odvahy, pokud chci jít v zimě ven. V?ude je námraza, nechodí se mi zrovna dobře. Co kdy? uklouznu, spadnu a něco si zlomím? Kdo mi v té situaci asi pomů?e? Netu?ím, ale třeba by se na?la nějaká ta dobrá du?e.
Zkou?ím se je?tě zamyslet nad svou vá?ní k jídlu a dochází mi, ?e ve věku seniorů se člověk nemů?e jen tak s chutí zakousnout do vařené kukuřice, jablka nebo hru?ky, nebo? má chrup umělý a s tím se nedá jíst jako se svými zuby. Musí jim věnovat zvlá?tní péči, nejíst nic tvrdého, ovoce si krájet na malé kousky. Celkem dost náročné, myslím.
Jako klad ve stáří beru spoustu "volného" času, ve kterém se mohu plně věnovat svým vnoučatům, rodině, přírodě, knihám. Na co? si budu muset pořídit nové brýle, nebo? přes ty staré u? téměř nevidím. To bude zase dal?í dlouhé stání v čekárně před ordinací, spousta starostí s výběrem brýlí. Ale co jiného mi zbývá, kdy? můj zrak není jako v mládí.
Staří má přinést úlevu, lidé si ho mají u?ít na plno. Ne se stále sami sebe ptát, zda jsou na tomto světě potřební. Měli bychom jim pomáhat, mít k nim úctu a trpělivost, kdy? jim něco nejde rychle jako nám. Měli bychom mít na paměti, ?e oni také kdysi byli mladí a my budeme staří. Brát je jako součást společnosti, do které bezpochyby patří, nebo? i stáří je součástí ?ivota, stejně jako narození a mládí. Je to přirozený koloběh ?ivota.
