Potom oděn v kní?ecí roucho a obut v královskou obuv vsedne oráč na bujného oře, av?ak nezapomínaje na svůj stav, vezme s sebou své střevíce, zcela z lýčí u?ité, aby je dal schovati pro budoucnost, a chovají se na Vy?ehradě v kní?ecí komoře a? podnes a na věčné časy. Tak popisuje první český kronikář Kosmas slavnostní chvíli, kdy do Stadic při?li poslové pro Přemysla a vyzvali ho, aby se o?enil s kně?nou Libu?í a stal se jejich kní?etem. Slavné lýkové střevíce měly od té doby v?dy při uvedení na kní?ecí stolec novému panovníkovi připomenout, odkud vze?el. Ctihodný Kosmas se v?ak přece jenom zmýlil, kdy? si myslel, ?e mocní mu?ové budou takový podivný zvyk dodr?ovat na věky věků.
Ztracené
poklady českých panovníků
Málo
vzne?ená tradice
K
botkám prý Přemysl toti? přidal i poučení, ?e by
se vládce neměl povy?ovat nad ostatní, poněvad?
jsou si v?ichni rovni, a hledět si víc vlastních lidí
ne? spolků s cizinci. Tak to tedy přehnal. Bylo jen
otázkou času, kdy tento selský korunovační klenot někdo
vyřadí. Podle Dalimilovy kroniky se k tomu nakonec
odhodlal a? dvacátý sedmý kní?e a čtvrtý český
král Václav I. Údajně se za svůj nízký původ tak
styděl, ?e si odmítl při korunovaci prohlí?et nějaké
lýčí. Mo?ná se obával, aby mu nevrazili do ruky i
otku a neposlali ho s volky na pole. Co? byl zbytečný
strach. Jeho otec Přemysl Otakar I. měl neblahé zku?enosti
s glejtem o dědičnosti českých králů, který nebyl
po smrti druhého krále Vladislava dlouho naplněn a
musel se získat od nového císaře jiný. Pro jistotu
proto nechal syna Václava I. korunovat je?tě za svého
?ivota. Dalimil měl na Václava I. takovou zlost, ?e
mu nepřipsal jen úmyslnou ztrátu cenné přemyslovské
památky, ale dokonce tvrdil, ?e přikázal vyhnat ze
Stadic své příbuzné a do vsi přistěhoval Němce. Mělo
to být symbolické vyjádření nespokojenosti české
?lechty s tím, ?e král hledal oporu ve spojeneckých
smlouvách na západ od pomezních hvozdů, které
nechal dokonce mýtit. Co ov?em bylo nejhor?í, zisk
ze zakládaných měst dostávali právě cizinci, které
sem král usazoval. Ani na vojenských výbojích nečekala
nositele slavných českých mečů naděje na bohatou
kořist. Král si na výpravu proti rakouskému vévodovi
povolal na pomoc sbory mí?eňského markraběte. České
truhlice zůstaly prázdné. Dalimil, který zřejmě
pocházel z předního českého ?lechtického rodu,
musel takovou politiku hodnotit zvlá?? kriticky.
Nutno přiznat, ?e jinak liknavý král, jen? holdoval
lovu rozhodně víc ne? vládnutí, se znepokojením
pozoroval, jak se blí?í mongolský vpád. V Evropě o
tomto nebezpečí věděli dlouhá léta dopředu, ov?em
nikdo nic nepodnikl. A u? vůbec ne pro Václava. Ří?ská
kní?ata se rvala mezi sebou a osud křes?anského světa,
který měla bránit, je pramálo zajímal. V roce 1241
proto nikdo nestál v cestě Mongolům, kteří mimo jiné
zpusto?ili Moravu. Druhý úder by zřejmě rozdrtil i české
království. Nepři?el. Nikoli proto, ?e by se konečně
dali v?ichni dohromady, ale zasáhla náhoda. Zemřel
velký chán a Mongolové spěchali domů, aby se zúčastnili
volby nového. Sláva Čingischánovi, který před lety
stanovil zásadu, ?e volit se mů?e jen na původním
mongolském území.
Zlatá
hrouda
Sázka
Václava I. na západní spojence nevy?la. Nechali ho
na holičkách a jen shrábli vzácné kovy. Kronikář
Franti?ek Pra?ský, který psal v době vlády Karla
IV., se sna?il vyvinit krále pozoruhodnou úvahou: ťA
tý? král Václav nemiloval peníze a poklady, proto
si zlato a stříbro nepova?oval za nic.Ť No, tě?ko
tomu uvěřit, kdy? panovník tak rád proháněl zvěř
po lesích. Nevedl zrovna nenákladný ?ivot. Nicméně
kronikář Franti?ek Pra?ský se pokusil podpořit
tento obraz Václava I. historkou o neklidném spánku,
připomínající pohádku o princezně na hrá?ku: ťNebo?
kdy? v té době vzkvétaly a dobře prospívaly zlaté
doly v Jílovém, jakýsi ctitel a kopáč zlata tamté?,
příjmením Sloiger, králi nabídl a odevzdal hroudu
zlata, vá?ící dobře deset hřiven.Ť Komorníci blýskavý
kámen popadli a ?oupli ho králi pod lů?ko. Václav
se pak několik nocí převaloval, počítal mí?eňské
meče a stejně neusnul. Přikázal proto prohledat místnost,
aby odhalil důvod své nespavosti. Nakonec převrátili
i lů?ko a na?li pod ním hroudu zlata. Král se otřásl
nechutí. Tak hrozná věc v jeho lo?nici! Tento ne??astný
poklad byl určitě příčinou jeho bdění. Potom následuje
poněkud sporná pasá?, která vyvolává pochybnosti,
zda se tento příběh mohl vůbec přihodit. Král prý
byl tak znechucen, ?e přikázal komorníkům, aby ho
ihned té odporné věci zbavili. Ne dal zlato, které
nechtěl, ani některému klá?teru, ani potřebným,
jak by člověk předpokládal, ale svým slu?ebníkům.
Ti si pak hroudu podle kronikáře rozdělili mezi
sebou. Mo?ná jsem u? přesycena detektivkami, ale
tento příběh mi připadá spí?e jako obhajoba
komorníků poté, co se po smrti Václava I. začal
jeho syn, budoucí král ?elezný a zlatý, Přemysl
Otakar II., shánět po dědictví. Syn, který se
dostal s otcem svého času do ostrého sporu, měl v?ak
u dvora zřejmě i věrné zastánce. Ti utajili královu
smrt, kdy? ho po lovu u Berouna ranila mrtvice.
Rozeslali pánům a ?oldnéřům listy, aby ihned vrátili
statky, které dostali do zástavy. Lační věřitelé
viděli peče? a podrobili se. Asi ne moc ochotně,
proto?e spěchali na Pra?ský hrad. Zřejmě aby krále
přesvědčili, ?e si zástavy je?tě ponechají. Tam
je předvedli před Václavovo ji? řadu dní bezduché
tělo a uvrhli je do ?aláře. A tak následník
nevstupoval na trůn s prázdnýma rukama. Zlatou
hroudu, věnovanou jakýmsi Sloigerem, se v?ak dohledat
a přidat ke korunnímu pokladu nepodařilo.
Pohřební
klenoty
Král
Václav I. sice podle kronikářů pohrdl nejen lýkem,
ale i zlatem, ov?em nikoli korunou. Jak ov?em vypadala
ta, kterou nosili přemyslov?tí vladaři, se mů?eme
jen dohadovat. Korunovační klenoty z té doby se toti?
nedochovaly. I kdy? přece jenom jisté vodítko máme.
Poskytl nám ho právě Václavův slavný syn. A? po
dlouhých sedmnácti letech od ne??astné bitvy na
Moravském poli nechal Václav II. převézt jeho
ostatky do Prahy, kde se konal velkolepý, by? značně
opo?děný pohřeb. A zřejmě pro tuto příle?itost
byly vyrobeny pohřební insignie z pozlaceného stříbrného
plechu. Koruna, ?ezlo i jablko zůstaly v hrobě s Přemyslem
Otakarem II. a? do sedmdesátých let minulého století,
kdy byl opukový náhrobek, zhotovený na příkaz Karla
IV., otevřen a prozkoumán. Snad tedy přemyslovská
koruna pro ?ivé krále, nejspí? celá ze zlata,
nebyla příli? honosná. Pokud slou?ila za vzor
klenotníkovi pro pohřební výbavu, pak zobroučky
zdobené tepanými vzory vystupovaly střídavě lilie a
kří?e. Obdobně ostatně vypadala i koruna v hrobě
Rudolfa I. Habsburského, který nakrátko vládl v Čechách
po vra?dě posledního Přemyslovce, Václava III., a
jeho? volba se tehdy jevila spí?e jako z nouze
ctnost. Ti, kteří dále připadali v úvahu, byli je?tě
hor?í. Čechům se nový vladař i tak příli?
nezamlouval. Posmě?ně mu říkali Ka?e, proto?e
nedovedli pochopit, proč panovník jí střídmě. Pořádně
se naba?tit patřilo v?dy k českým prioritám.
Rudolf si nejspí? prostou krmi nevybral dobrovolně.
Donutily ho k tomu asi zdravotní potí?e. Ka?dopádně
nerozhazoval ani za jiné věci a sna?il se vymanit z
dluhů. Myslel to dobře. Jen?e brzy podlehl nemoci,
pravděpodobně úplavici, ve vojenském le?ení u Hora?ďovic,
kdy? si sem při?el vynutit poslu?nost. V té chvíli
se nejvíc přiblí?il Přemyslovcům. I jeho smrt
utajili a páni přísahali věrnost mrtvole ukryté ve
stínu. I jeho hlavu posmrtně ozdobila záhrobní
koruna, na její? výrobu se stříbrem rozhodně ne?etřilo.
O to vět?í překvapení čekalo na badatele u hrobu
Otce vlasti Karla IV., na?eho nejslavněj?ího panovníka.
Po pohřebních klenotech ani stopy. Co?pak král Ka?e
ve smrti předčil tak skvělého vladaře? Nakonec se
zjistilo, ?e pár dřevěných úlomků je pozlacených.
A kdy? se sestaví, připomínají zlomky koruny. Není
jasné, proč se změnil pohřební zvyk a místo korun
z drahých kovů se do rakve začaly vkládat
napodobeniny z málo trvanlivého dřeva. A nejen to. V
polovině 18. století zkoumala hroby na Pra?ském hradě
císařská komise, která zapsala, ?e koruna Karla IV.
byla zdobena jen bezcennými zelenými kameny a po
dotyku ruky se rozpadla. Korouhev a ?tít, které podle
zpráv o pohřbu byly také součástí pohřební výbavy,
u? v té době byly nenávratně ztraceny.
Olupovaný
světec
Největ?í
tlačenice bývá v katedrále sv. Víta v Praze u
kaple, kde jsou ulo?eny ostatky svatého Václava.
Kronikáři tvrdí, ?e je sem nechal přivézt Boleslav
I. tři roky po vra?dě. Historici o tomto údaji
pochybují. Trojka je posvátné číslo, a tak se k
legendě hodila. Kní?e ale k tomuto kroku prohlá?ení
bratra za svatého asi přikročil a? mnohem později.
V době, kdy usiloval o zalo?ení pra?ského biskupství
a potřeboval místního svatého. Ve středověku stačilo
jen převézt ostatky z původního hrobu na místo uctívání,
a bylo hotovo. ?ádné slo?ité schvalování nemusel
světec podstupovat. Zpočátku ?lo tedy spí?e o
politický akt, který ?irokou odezvu nevzbudil.
Boleslav hlavně potřeboval umlčet odpůrce zalo?ení
biskupství, kteří se čertili, jak přijdou o tučné
příjmy z Čech. Obraz děsivého bratrovraha Boleslava
a mučedníka Václava vznikal za hranicemi kní?ectví
předev?ím z majetkových a mocenských důvodů.
Postupem času výhodu zemského přímluvce mezi světci
oceňovalo stále více věřících a úcta k Václavovi
vzrůstala. Jedním z prvních činů Karla IV., je?tě
jako kralevice, byla v roce 1333 výzdoba hrobu dvanácti
stříbrnými apo?toly. Sochy v katedrále vydr?ely
pouhé tři roky. Domů se zase přiřítil král Jan
Lucemburský. Vedl nákladný ?ivot prvního rytíře
Evropy. ?ádná bitva či ?ádný turnaj se bez něho
neobe?ly. V Čechách sháněl prostředky pro vydr?ování
ozbrojenců a své putování po ostatních dvorech. Stříbrné
apo?toly dal svým věřitelům do zástavy. Propadla.
Jak jinak. Jan Lucemburský se to po pěti letech, zřejmě
pod tlakem kritiky, sna?il napravit tím, ?e svatovítské
kapitule přiřkl desátky ze v?ech českých stříbrných
dolů. To Karel IV. na světci neskrblil a jeho hrob
doslova oblo?il zlatem a drahokamy. S koncem lucemburského
panování v?ak vzaly za své i tyto nesmírné
poklady. Neblaze proslulý Zikmund se nerozpakoval a
cennosti sebral. Vyplatil jimi dlu?ný ?old. Zbytek
byl odvezen na Karl?tejn, kde se rozplynul v zaji?tění
?ivobytí pro hradní posádku. A? v 17. století se
dočkal Václavův hrob nových stříbrných soch. V
roce 1806 v?ak musely být odevzdány do mincovny. Dnes
je na tumbě umístěn dřevěný relikviář, zlatě
natřený a zakrytý červeným brokátem. Mělo jít o
provizorium při dostavbě chrámu na počátku 20.
století. Alespoň se snad dočká Václav, tolikrát
panovníky obdarovaný a zase oloupený, klidu. Poklady
v podobě zlata, stříbra a drahokamů českým vladařům
dlouho nevydr?ely. Jistotou této země proto zůstává
bohatství lidské práce, která zatím v?dycky překonala
ty největ?í krize. Co mocní lehce rozházeli, to
prostí museli znovu a znovu vydobýt, aby země pře?ila.
Miroslava
Moučková
| Autor: administrator |
Vydáno dne 04. 09. 2004 | 621 přečtení |
| Zdroj: Halo noviny
| Zdroj: Halo noviny 
K
botkám prý Přemysl toti? přidal i poučení, ?e by
se vládce neměl povy?ovat nad ostatní, poněvad?
jsou si v?ichni rovni, a hledět si víc vlastních lidí
ne? spolků s cizinci. Tak to tedy přehnal. Bylo jen
otázkou času, kdy tento selský korunovační klenot někdo
vyřadí. Podle Dalimilovy kroniky se k tomu nakonec
odhodlal a? dvacátý sedmý kní?e a čtvrtý český
král Václav I. Údajně se za svůj nízký původ tak
styděl, ?e si odmítl při korunovaci prohlí?et nějaké
lýčí. Mo?ná se obával, aby mu nevrazili do ruky i
otku a neposlali ho s volky na pole. Co? byl zbytečný
strach. Jeho otec Přemysl Otakar I. měl neblahé zku?enosti
s glejtem o dědičnosti českých králů, který nebyl
po smrti druhého krále Vladislava dlouho naplněn a
musel se získat od nového císaře jiný. Pro jistotu
proto nechal syna Václava I. korunovat je?tě za svého
?ivota. Dalimil měl na Václava I. takovou zlost, ?e
mu nepřipsal jen úmyslnou ztrátu cenné přemyslovské
památky, ale dokonce tvrdil, ?e přikázal vyhnat ze
Stadic své příbuzné a do vsi přistěhoval Němce. Mělo
to být symbolické vyjádření nespokojenosti české
?lechty s tím, ?e král hledal oporu ve spojeneckých
smlouvách na západ od pomezních hvozdů, které
nechal dokonce mýtit. Co ov?em bylo nejhor?í, zisk
ze zakládaných měst dostávali právě cizinci, které
sem král usazoval. Ani na vojenských výbojích nečekala
nositele slavných českých mečů naděje na bohatou
kořist. Král si na výpravu proti rakouskému vévodovi
povolal na pomoc sbory mí?eňského markraběte. České
truhlice zůstaly prázdné. Dalimil, který zřejmě
pocházel z předního českého ?lechtického rodu,
musel takovou politiku hodnotit zvlá?? kriticky.
Nutno přiznat, ?e jinak liknavý král, jen? holdoval
lovu rozhodně víc ne? vládnutí, se znepokojením
pozoroval, jak se blí?í mongolský vpád. V Evropě o
tomto nebezpečí věděli dlouhá léta dopředu, ov?em
nikdo nic nepodnikl. A u? vůbec ne pro Václava. Ří?ská
kní?ata se rvala mezi sebou a osud křes?anského světa,
který měla bránit, je pramálo zajímal. V roce 1241
proto nikdo nestál v cestě Mongolům, kteří mimo jiné
zpusto?ili Moravu. Druhý úder by zřejmě rozdrtil i české
království. Nepři?el. Nikoli proto, ?e by se konečně
dali v?ichni dohromady, ale zasáhla náhoda. Zemřel
velký chán a Mongolové spěchali domů, aby se zúčastnili
volby nového. Sláva Čingischánovi, který před lety
stanovil zásadu, ?e volit se mů?e jen na původním
mongolském území.
pozlaceného stříbrného
plechu. Koruna, ?ezlo i jablko zůstaly v hrobě s Přemyslem
Otakarem II. a? do sedmdesátých let minulého století,
kdy byl opukový náhrobek, zhotovený na příkaz Karla
IV., otevřen a prozkoumán. Snad tedy přemyslovská
koruna pro ?ivé krále, nejspí? celá ze zlata,
nebyla příli? honosná. Pokud slou?ila za vzor
klenotníkovi pro pohřební výbavu, pak zobroučky
zdobené tepanými vzory vystupovaly střídavě lilie a
kří?e. Obdobně ostatně vypadala i koruna v hrobě
Rudolfa I. Habsburského, který nakrátko vládl v Čechách
po vra?dě posledního Přemyslovce, Václava III., a
jeho? volba se tehdy jevila spí?e jako z nouze
ctnost. Ti, kteří dále připadali v úvahu, byli je?tě
hor?í. Čechům se nový vladař i tak příli?
nezamlouval. Posmě?ně mu říkali Ka?e, proto?e
nedovedli pochopit, proč panovník jí střídmě. Pořádně
se naba?tit patřilo v?dy k českým prioritám.
Rudolf si nejspí? prostou krmi nevybral dobrovolně.
Donutily ho k tomu asi zdravotní potí?e. Ka?dopádně
nerozhazoval ani za jiné věci a sna?il se vymanit z
dluhů. Myslel to dobře. Jen?e brzy podlehl nemoci,
pravděpodobně úplavici, ve vojenském le?ení u Hora?ďovic,
kdy? si sem při?el vynutit poslu?nost. V té chvíli
se nejvíc přiblí?il Přemyslovcům. I jeho smrt
utajili a páni přísahali věrnost mrtvole ukryté ve
stínu. I jeho hlavu posmrtně ozdobila záhrobní
koruna, na její? výrobu se stříbrem rozhodně ne?etřilo.
O to vět?í překvapení čekalo na badatele u hrobu
Otce vlasti Karla IV., na?eho nejslavněj?ího panovníka.
Po pohřebních klenotech ani stopy. Co?pak král Ka?e
ve smrti předčil tak skvělého vladaře? Nakonec se
zjistilo, ?e pár dřevěných úlomků je pozlacených.
A kdy? se sestaví, připomínají zlomky koruny. Není
jasné, proč se změnil pohřební zvyk a místo korun
z drahých kovů se do rakve začaly vkládat
napodobeniny z málo trvanlivého dřeva. A nejen to. V
polovině 18. století zkoumala hroby na Pra?ském hradě
císařská komise, která zapsala, ?e koruna Karla IV.
byla zdobena jen bezcennými zelenými kameny a po
dotyku ruky se rozpadla. Korouhev a ?tít, které podle
zpráv o pohřbu byly také součástí pohřební výbavy,
u? v té době byly nenávratně ztraceny.
svatého. Ve středověku stačilo
jen převézt ostatky z původního hrobu na místo uctívání,
a bylo hotovo. ?ádné slo?ité schvalování nemusel
světec podstupovat. Zpočátku ?lo tedy spí?e o
politický akt, který ?irokou odezvu nevzbudil.
Boleslav hlavně potřeboval umlčet odpůrce zalo?ení
biskupství, kteří se čertili, jak přijdou o tučné
příjmy z Čech. Obraz děsivého bratrovraha Boleslava
a mučedníka Václava vznikal za hranicemi kní?ectví
předev?ím z majetkových a mocenských důvodů.
Postupem času výhodu zemského přímluvce mezi světci
oceňovalo stále více věřících a úcta k Václavovi
vzrůstala. Jedním z prvních činů Karla IV., je?tě
jako kralevice, byla v roce 1333 výzdoba hrobu dvanácti
stříbrnými apo?toly. Sochy v katedrále vydr?ely
pouhé tři roky. Domů se zase přiřítil král Jan
Lucemburský. Vedl nákladný ?ivot prvního rytíře
Evropy. ?ádná bitva či ?ádný turnaj se bez něho
neobe?ly. V Čechách sháněl prostředky pro vydr?ování
ozbrojenců a své putování po ostatních dvorech. Stříbrné
apo?toly dal svým věřitelům do zástavy. Propadla.
Jak jinak. Jan Lucemburský se to po pěti letech, zřejmě
pod tlakem kritiky, sna?il napravit tím, ?e svatovítské
kapitule přiřkl desátky ze v?ech českých stříbrných
dolů. To Karel IV. na světci neskrblil a jeho hrob
doslova oblo?il zlatem a drahokamy. S koncem lucemburského
panování v?ak vzaly za své i tyto nesmírné
poklady. Neblaze proslulý Zikmund se nerozpakoval a
cennosti sebral. Vyplatil jimi dlu?ný ?old. Zbytek
byl odvezen na Karl?tejn, kde se rozplynul v zaji?tění
?ivobytí pro hradní posádku. A? v 17. století se
dočkal Václavův hrob nových stříbrných soch. V
roce 1806 v?ak musely být odevzdány do mincovny. Dnes
je na tumbě umístěn dřevěný relikviář, zlatě
natřený a zakrytý červeným brokátem. Mělo jít o
provizorium při dostavbě chrámu na počátku 20.
století. Alespoň se snad dočká Václav, tolikrát
panovníky obdarovaný a zase oloupený, klidu. Poklady
v podobě zlata, stříbra a drahokamů českým vladařům
dlouho nevydr?ely. Jistotou této země proto zůstává
bohatství lidské práce, která zatím v?dycky překonala
ty největ?í krize. Co mocní lehce rozházeli, to
prostí museli znovu a znovu vydobýt, aby země pře?ila.