Škola fotografie

"Fotograf Karel Beneš? To mně nic neříká." To byla moje první myšlenka, když jsem se dozvěděl, že mám dělat společnost fotografovi tohoto jména při jeho pracovním pobytu na o. z. ODRA. "Jestlipak ho znají na internetu!" řekl jsem si. V zobrazené plejádě Karlů Benešů je ten "můj" hned na prvním místě: "Současný český výtvarný fotograf, zastoupen ve Zlatém fondu Národního muzea fotografie, držitel titulu Master Qualified European Photographer." Asi se něco naučím..

A co má vlastně společného profesionální
fotograf se státním podnikem
DIAMO?

Fotograf Karel Beneš byl pověřen tvorbou databanky reprezentativních fotografií napříč celým státním podnikem DIAMO. Součástí akcí k oslavě 70 let uranového průmyslu (předchůdce státního podniku DIAMO, národní podnik Jáchymovské doly Jáchymov, byl zřízen k 1. lednu 1946) má být mimo jiné i zpracování reprezentačního kalendáře, kde bude část těchto fotografií poprvé využita. Dále bude vydána publikace, která připomene důležité milníky sedmdesátileté historie těžby a zpracování uranové rudy v našich zemích. Většina doprovodných fotografií, především těch dobových, bude vybrána v archivech, nebo je poskytnou pamětníci a zaměstnanci. Fotografie vybraných současných objektů ve správě s. p. DIAMO budou pocházet z dílny právě Karla Beneše, specialisty na industriální fotografii.

Profesionální fotografové jsou vlastně umělci. A jako umělci tedy nepracují, nýbrž tvoří. Pracovní a nepracovní dny nerozlišují. Není tedy divu, že moje škola fotografie začala v sobotu odpoledne. Předmětem první lekce bylo zobrazení těžní věže jámy č. 3 v areálu Jeremenko. Kolem té požární nádrže jsem už nejméně stokrát nevšímavě prošel. Pan Beneš zamířil neomylně přímo k ní. Nejprve se naklonil přes vinnou révu, vinoucí se po zábradlí, pak se obrátil a pohlédl vzhůru. Poté zkontroloval hodinky a prohlásil: "Dnes už je pozdě, zítra tady musíme být aspoň o hodinu dřív." Hned, jak toho dne odjel, jsem vylezl po žebříku na místo, kam jeho oči směřovaly. Odtud, ze střechy zámečnické dílny, se uprostřed vodní hladiny odrážela těžní věž v celé své kráse.

Svůj fotoaparát pan Beneš opatruje jako oko v hlavě. Není divu, značka Phase One patří k těm nejlepším (a také nejdražším) na trhu. Z fotografování tak vlastně nejsložitější bylo přepravit foťák na střechu a potom zpátky dolů. Phase One se nenosí v ruce nebo na popruhu kolem krku, ale spolu s objektivy se přenáší v rozměrném (a přiměřeně těžkém) kufru. Tak velkém, že jen taktak projde ochranným košem žebříku. Musel to být komický pohled " po žebříku opatrně stoupají dvě osoby, ta horní pod sebou táhne kufr na laně, ta spodní nad sebou kufr směruje mezi obruče koše. Začínám sčítat výhody svého maličkého Canonu G12, který se na střechu dostal schovaný v náprsní kapse.

Když jsem si později vyhledal Phase One na internetu a uviděl jeho cenu, vzpomněl jsem si na nabídku, kterou jsem před nedávnem dostal. Tehdy jsem měl za úkol fotit slavnostní spuštění podzemní vodní elektrárny. Po mém povzdechu, že kompaktní "canónek" bude na nedostatečné světelné podmínky v dole slabý, mně náš ekonomický náměstek nabídl pořízení zrcadlovky. Naučit se fotit s novou zrcadlovkou ale trvá déle než pár hodin, které do zahájení akce zbývaly, takže jsem nabídku s díky odmítl. Tež jsem však neváhal a s vytisknutou webovou stránkou v ruce jsem vyrazil za náměstkem: "Víš, Pavle, přemýšlel jsem ještě o té zrcadlovce. To focení v dole určitě nebylo poslední." "A už ses po něčem díval" Ukaž, co jsi to vybral!" Náměstkovi spadla brada a jen nevěřícně kroutil hlavou: "To nechápu, jak může být foťák dražší než moje auto"!

Další lekce exteriérové industriální fotografie proběhla v areálu bývalého Dolu Barbora. Tady se akce podařila až napotřetí. Při první návštěvě jsme přijeli pozdě ("ty stíny už jsou daleko"), při té druhé to "nebylo ono". Mně se to sice i při třetí návštěvě zdálo pořád stejné, nicméně Pan fotograf si byl jistý, že "dnes to vyjde". Na lokalitu jsme přijeli po čtvrté hodině odpoledne. Místo, odkud se bude fotografovat, jsme už v předchozích dnech vybrali, bylo vzdálené od fotografovaných památek nějakých sto a více metrů. Zbývala "jen" zdánlivá maličkost " postavit stativ na to jediné pravé místo. Šlo o milimetry. I to se ale nakonec s pomocí karoserie automobilu asi po půl hodině podařilo. Čemu jsem však od začátku nerozuměl, bylo rozmístění fotografovaných objektů. Opatrně jsem několikrát poznamenal, že "v té levé části fotky nic není" a že "by to chtělo najít nějaký lepší pohled". Odpověď jsem pokaždé dostal stejnou: "Nebojte, však ono to tam přijde!" A ono to opravdu přišlo. Kolem šesté hodiny se zpoza obzoru začaly vynořovat mraky. Tak, jak slunce pozvolna zapadalo, se mraky pomalu posunovaly směrem k nám, až kolem půl osmé večerní zcela zaplnily dosud prázdnou plochu. Tři a půl hodiny dlouhé čekání se vyplatilo.

Při plánování programu fotografování v interiérech jsem měl podle pana Beneše počítat na jeden záběr celý den. TeZ už se tomu nedivím: výběr pohledu " 1 hodina, ustavení fotoaparátu " 1 hodina, nasvětlení " 2 hodiny, vlastní fotografování " 2 hodiny. A to jsem si původně myslel, že na ty naše čtyři těžní stroje a jedno Ward Leonardovo soustrojí budou dva dny stačit. Stejně tak jsem se spletl, když jsem interiérové focení pokládal za nezávislé na počasí. Fotografované objekty jsou umístěny v budovách s okny a není jedno, jestli se fotí po světle, nebo v protisvětle, jestli venku svítí, je zataženo, nebo dokonce prší.

Kdo jste někdy vstoupili do strojovny těžního stroje, určitě jste registrovali, jak je její prostor dokonale využitý. Části zařízení jsou rozmístěny takříkajíc "od zdi ke zdi". Technolog jásá, fotograf naříká. Dostat všechno do jednoho záběru je prakticky nemožné. Vyřešil by to širokoúhlý objektiv, ten však způsobuje nežádoucí zkreslení proporcí. Vzhledem k tomu, že se v těchto případech bojuje o každý centimetr zvětšení odstupu, je ceněn každý nápad, jak toho dosáhnout. Výsledkem jsou roztodivné pozice stativu v nejzazším koutu haly, kdy jedna jeho noha se opírá o židli stojící na stole, druhá je zastrčena do kování okna a třetí fixována skobou ke zdi. Ještě krkolomnější pak bývá pozice fotografa za tímto stativem.

Také způsob nasvětlování objektů je zajímavý. Používají se osvětlovací tělesa trvalá, záblesková i kombinovaná, ovládaná elektrickými vodiči i dálkově. K potřebnému nasměrování a rozptýlení světla jsou využívány nejrůznější filtry a odrazové desky. Osvětlovací techniku je přitom potřeba rozmístit tak, aby nebyla v "záběru", což především u kabeláže bývá problém. Při fotografování industriálních objektů v interiérech se často používá metoda, kdy se z neměnné pozice fotoaparátu pořizuje i několik desítek záběrů snímaných za různých podmínek nasvětlení. Ty jsou později v počítači složeny do jediného snímku. Na takové fotografii vypadá fotografovaný objekt často lépe než ve skutečnosti.

Dny strávené s fotografem Karlem Benešem pro mne byly poučné i inspirující, byly skutečnou školou fotografie. Asi se ve mně během té doby i něco změnilo. Jak by se jinak mohlo stát, že některé moje fotografie, se kterými jsem byl až dosud spokojený, se mi najednou už tak nelíbí? To, jestli se vám líbí fotografie od profíka Karla Beneše, poznáte, až budete obracet listy kalendáře státního podniku na rok 2016.

Ing. Lubor Veselý, vedoucí odboru jakosti, kontroly a veřejných zakázek, o. z. ODRA

Poznámka redakce: V průběhu kalendářního roku 2015 fotografoval Karel Beneš i na dalších lokalitách, v exteriérech i interiérech odštěpných závodů TÚU, GEAM, SUL, už výše uvedeného o. z. ODRA, i na ředitelství státního podniku ve Stráži pod Ralskem. Dík na tomto místě patří všem zaměstnancům s. p., kteří při této rozsáhlé fotografické akci týmu Karla Beneše svou pomocí umožnili bezproblémové splnění zadaného úkolu.

| Zdroj: Ing. Lubor Veselý