Víra a nábo?enství
Nedávno jsem se zúčastnil besedy a autogramiády Prof.Tomá?e Halíka v Domě knihy Librex v Ostravě, kde tento známý kněz, myslitel a spisovatel představil svou nejnověj?í knihu ?Vzdáleným nablízku?. Zaujala mne mj. jeho úvaha nad pojmy víra a nábo?enství, kterou zde nabízím :
Stále se setkávám s tím, ?e si lidé pletou ?víru" a ?nábo?enská přesvědčení". Systémy nábo?enských přesvědčení jsou ?atníkem víry, odrá?ejí vkus a styl jednotlivých epoch a kultur, jimi? víra prochází. Nábo?enství je hlubinnou strukturou společnosti a její kultury; nábo?enství staví a integruje lidský svět - víra překračuje hradby. Nábo?enství je domov, do kterého se člověk rodí,víra je v?ak věcí volby, rozhodnutí, svobodné odpovědi na povolání a vydání se na cestu.
?idovství mělo obě tváře - nábo?enství i víru, chrám i proroky, tradici kmene a krve i ?vyjití" na cestu pou?tí. Křes?anství je ve své podstatě vírou, cestou následování. I kdy? na své dějinné cestě na sebe v?dy znovu bralo tvar nábo?enství, stavělo chrámy a vyjadřovalo se bohatým jazykem nábo?enství, ba podnítilo zvlá?tní propojení filozofie a nábo?enství, umění a politiky, v?dy znovu - v osobách proroků, světců, reformátorů a kacířů - vy?lehával ?havý plamen víry. Dynamika evropské civilizace, její krize a proměny, vněj?í rozpínavost i vnitřní nepokoje,
pramení z velké části z této trvalé polarizace mezi vírou a nábo?enstvím. Hovoříme-li o "krizi nábo?enství", mohli bychom v ní v?dy vidět ?anci pro víru jako?to volbu.
Zatímco v katolické tradici v?dy převládala tendence posilovat harmonii mezi vírou a nábo?enstvím, reformační tradice byla od počátku citlivá pro napětí mezi nimi - chtěla to, co je specificky křes?anské, osvobodit od v?eobecně nábo?enského substrátu. Luther chtěl vyprostit víru z hou?tin středověkých nábo?enských přesvědčení, spekulací a praktik, tou?il po kráse a pravdě "nahé víry", o ní? u? mluvili mystikové, tou?il ji svléknout ze v?eho, čím ji k nepoznání zakryli a obtě?kali tentokrát křes?an?tí veleknězi, zákoníci a farizeové. Luther odmítl
stavbu scholastické metafyziky se stejnou razancí, s jakou apo?tol Pavel odmítal filozofii gnostiků a jiné py?né projevy "moudrosti tohoto světa".
Nejvýznamněj?í protestantský teolog dvacátého století Karl Barth výslovně postavil víru a nábo?enství do naprostého protikladu. Víra je pro něj poslu?né přijetí Bo?ího Slova, zatímco nábo?enství jsou po?etilé, rouhavé, v posledku hří?né pokusy člověka vy?plhat se k Bohu vlastními silami. Věren lutherské tradici, kořenící u? v Augustinovi, vidí Barth lidskou přirozenost jako zcela zka?enou prvotním hříchem. V důsledku této praviny se obrací v marnost v?e, co by člověk chtěl udělat sám ze svých sil, bez Boha. Mezi Bohem a člověkem - v Barthově pojetí,
zesilujícím jisté pavlovské a zejména augustinovské motivy - zeje bezedná propast, vyhloubená Adamovým pádem. Tu nelze překlenout ?ádnou filozofií, ?ádným nábo?enstvím, ?ádnou kulturou - mů?e ji překlenout jen Bůh sám svým Zjevením, svým Slovem, obětí svého Syna. Barth odmítl humanistické spekulace liberální teologie a "kulturní protestantismus", stejně jako katolickou "přirozenou teologii". Spásu chápal jako čirý dar milosti skrze víru, víru jako poslu?nou odpověď na projev Bo?ího sklonění se k člověku. V této horlivosti pro víru teolog Barth přijímá a podpisuje
novověkou kritiku nábo?enství, zejména Feuerbachovu - nebo? víry, toho, oč mu jde, se tato ikonoklastická aktivita ateistů přece netýká. Podle Bartha tato ateistická kritika boří nábo?enství, av?ak víře nechtěně pomáhá.
Barthovi ?áci - zejména Bultmann a Boenhoffer - jdou je?tě dál. Boenhoffer ve svém "nenábo?enském křes?anství" odmítá tradiční, metafyzikou zatí?ený pojem boha. Člověk musí ?ít dospěle i ve víře, neopírat se o hypotézu mocného Boha, "?ít s Bohem a před Bohem bez Boha": jediné místo, kde se křes?an mů?e autenticky setkat s Bohem, je solidární a trpící lidství Je?í?e Nazaretského. Bultmann zas vyjadřuje víru, vysvobozenou z hávu novozákonních mytologických představ (které nicméně nechce odstranit jako liberální teologové, nýbr? interpretovat) v kategoriích
Heideggerovy existenciální ontologie. O Bohu není mo?né mluvit v předmětných kategoriích, Bůh není entita, nýbr? zasahující moc, událost. Tillich hledá způsobem, připomínajícím poněkud Mistra Eckharta, "Boha nad bohem teismu". Podle této generace evangelických teologů je víra "odvaha k bytí" a k sebenasazení pro druhé.
Tento teologický radikalismus pokračoval v ?edesátých letech v "teologii smrti Boha" a latinsko-americké "teologii osvobození". Tito teologové konečně zdvihli rukavici, kterou na konci devatenáctého století křes?anům hodil Nietzsche: transcendence v jejich pojetí není zradou pozemskosti ve jménu "onoho světa", je to transcendence uprostřed světa, překročení egocentrismu, je?í?ovský krok k druhým. Není tě?ké poznat, ?e kmotrem jejich pojetí víry je Kierkegaard: víra je odvaha k radikálnímu vnitřnímu přerodu, vá?nivá a odhodlaná účast celé osobnosti; její
pravdivost posoudíme podle toho, nakolik mění ?ivot v konkrétních situacích. |
Prof. PhDr. Tomá? Halík Th.D. (1948)
Vystudoval filozofii, sociologii, Psychologii, teologii a religionistiku. Roku 1978 byl tajně vysvěcen na kněze, působil v nábo?enském a kulturním disentu.
Nyní je profesorem University Karlovy, farářem Akademické farnosti Praha a prezidentem České křes?anské akademie.
Po roce 1989 podnikl studijní a předná?kové cesty do v?ech ?esti kontinentů, byl hostujícím profesorem mj. na universitách v Oxfordu a Cambridge.
Pape? Jan Pavel II. ho jmenoval poradcem Pape?ské rady pro dialog s nevěřícími. Věnuje se rovně? mezinábo?enskému dialogu, byl v USA a v Rakousku vyznamenán za zásluhy o toleranci a duchovní svobodu. Jeho knihy a články jsou překládány do řady světových jazyků. V letech 2006-2007 získal doma i v zahraničí presti?ní ceny za literaturu.
|
