Hodinu před svítáním

Autoři: Miroslav Sehnal, Břetislav Uhlář

NOVÉ KNIHY

Vydavatelství REPRONIS

formát 115 x 165, vázaná, 128 stran, vydání první, Cena: 250 Kč

Anotace:
?(Ne)příjemné čtení pro slo?ité ?eny?, tak zní podtitul knihy líčící ?ivot mladého páru z pohledu mu?e, jen? se postupně stává milencem, man?elem i otcem dvou dětí. Vnímání jeho ?eny je protkáno láskou, ale i pochybnostmi přerůstajícími v ?árlivost. Zda je jeho tu?ení správné, odhalí a? ranní svítání. Text je decentně doplněn poezií Břetislava Uhláře.

Ukázka:

Hodinu před svítáním

?Čekám dítě??
Poznal jsem po hlase Marii, přestal jsem rýsovat konečnou verzi budoucí betonárny, pootočil jsem hlavu a uviděl, jak se na mě usmívá. Polovina mozku ře?ila problém rozmístění panelových forem a druhá si uvědomovala, ?e bych měl vyskočit ze ?idle, popadnout Marii do náruče, líbat ji na vlasy, čelo i ústa, jak jsem to viděl v jednom filmu. Nic z toho jsem neudělal a bylo to mo?ná právě proto, ?e jsem to viděl ve filmu.

Marie usoudila, ?e jsem její zprávu přeslechl, tak mi ji je?tě jednou zopakovala. Dopadlo to stejně, stále měla pocit, ?e se dívám nezúčastněně a bloudím my?lenkami bůhví kde. Čekala mou spontánní reakci, logicky předpokládala, ?e nějakou musím mít. Ne? jsem stačil vykřiknout ?to je ohromné? nebo ?já jsem nej??astněj?í člověk na světě?, ukápla mi z pera tu? a rozpila se v mísícím centru té budoucí betonárny.

?Hergot,? sykl jsem vztekle.
Marie zbledla a bouchla za sebou dveřmi.
Sna?il jsem se kaňku vy?krábat ?iletkou, ostří skřípalo o tvrzený papír, rvalo to u?i víc ne? zubařská vrtačka. Odporná a bezvýznamná činnost, nehodná novopečeného otce. Jen někdo jako já, kancelářská onuce s mizerným platem, mů?e být takový smolař. Měl bych sadit strom, hloubit studnu, řídit lokomotivu nebo náklaďák, dělat něco smysluplného, co se nepodobá ?krábání kaněk. Serval jsem z rýsovacího prkna výkres, zmuchlal ho a odhodil do rohu místnosti. Postavil jsem se k oknu, s rukama opřenýma o parapet jsem hleděl zamy?leně na rozkvetlou jabloň v zahradě. Čekal jsem dítě, ale nic ohromného jsem necítil. Připadalo mi nespravedlivé, ?e nepro?ívám nic výjimečného a slavnostního, v?ední bylo úplně v?echno, co mě obklopovalo. Mohl jsem čekat třeba na tramvaj nebo stát ve frontě v supermarketu.

Otevřel jsem dokořán okno a vyhoupl se na plechovou římsu, odkud jsem dosáhl k ocelovému lanu hromosvodu. A? kdy? jsem se zapřel nohama o zeď a ručkoval po laně z prvního patra, uvědomil jsem si, ?e jsem jen v pono?kách. Zem byla mokrá a studená, porostlá mladou trávou. K hlavě se mi skláněla větev jabloně, ulomil jsem výhonek, obsypaný bílými květy, sevřel jsem jej v zubech a ?plhal po hromosvodu zpátky do pokoje. Prodřel jsem si o omítku pono?ky a poranil obě chodidla. Svalil jsem se na koberec a funěl vyčerpáním.

Marie zaslechla hluk, vstoupila do pokoje, pohled na mě ji vyděsil.
?Co se ti stalo?? zhrozila se. V okam?iku, kdy se nade mne sklonila, jsem ji objal kolem krku, strhl na sebe a políbil.
?To je pro maminku,? polo?il jsem jí na rty větvičku s bílými květy.

| Autor: | Vydáno dne 03. 09. 2007 | 197 přečtení |