Poztrácené korálky

Autor: Anna Malchárková

NOVÉ KNIHY

Vydavatelství REPRONIS

Formát 145x205, obálka s klopu bro?., 122 str., vyd. první, 135 Kč

Očima malého děvčátka popisuje autorka poetickou dobu dětství na slezské dědině. Prostřednictvím metaforického názvu jsou přiblí?eny dny, týdny a roky, které se rozplynuly v proměnách doby. Čisté mezilidské vztahy, souznění s přírodou a dodr?ování tradic se staly vodicí ?ňůrkou, na ni? jsou jednotlivé příběhy navlékány coby korálky. Knihu ilustrovala Nadě?da Hluchníková
Ukázka:

Tři králové

Z komína chalupy vycházel bílý kouř. Vítr jemně zametal sníh ze střechy a zasypával dřevo ulo?ené pod okny. U kůlny se zatočil a rozfoukával ji? navátou závěj.

V chalupě, kde bydlela rodina se dvěma dětmi, bylo útulno a teplo. Stavení bylo postaveno je?tě za dob praděda jako malý grunt. Stálo na mírném kopečku, obklopeno sadem ovocných stromů. Stará tře?eň, jabloně v?eho druhu, ?vestky a mohutný ořech i přes své stáří stále rodily a úroda ovoce stačila na zimu pro celou rodinu. Dřevěnou brankou ze zahrady se dalo projít a? ke klikaté cestě, která vedla do vsi. Podél ní tekl malý potok, vlévající se přímo do nedalekého chovného rybníka. Z předních oken domu byly vidět jeho hráze se stromy a lesknoucí se vodní plocha, teď v zimě zamrzlá. Nad rybníkem, na mírné vyvý?enině, stál kostel s farou a hned pod ním náměstí, malé jako dlaň ruky, s vesnickou hospodou. Opodál byl jediný obchod ve vsi a upoutával pozornost nápisem Konzum. Také zde bydlel pekař, který pekl chléb, a na konci vsi měl svůj krámek řezník.

Za zahradou byl otevřený výhled na pole a nedaleký les. Kus pole, končící u lesa, patřil ji? od nepaměti ke gruntu. Lán byl rozdělen na dva pásy, kde se střídavě pěstovaly brambory a ?ito. Pě?inou přes louky se dalo dojít a? k řece. Byla divoká a ka?dé jaro se vylévala z břehů. Břízy lemovaly meze, které oddělovaly pásy bílého máku od ?luté řepky a barevně dolaďovaly zelení porostlou krajinu.

V tomto malebném prostředí stálo stavení, které pro?lo pouze vnitřními úpravami. Jeho stáří připomínala jen stará lípa s majestátní korunou a výklenek ve zdi s oprýskanou so?kou Panny Marie.

Velká, prostorná kuchyň se stala místností, kde se nejvíc přebývalo. Kachlová kamna, pořádně roztopená, dávala teplo po celý den. Hned vedle kuchyně byla komora a dvě men?í lo?nice. Přes malou síňku se pře?lo do parádního pokoje. Ten rodina pou?ívala jen o svátcích, aby oddělila dny sváteční od v?edních. Scházelo se tam také příbuzenstvo při náv?těvách. Tety a strýcové, jejich děti i prarodiče.

Rodina dr?ela pohromadě a často se vzájemně nav?těvovala. Nebyla mezi nimi závist ani nevra?ivost, které v jiných rodinách naru?ovaly příbuzenské vztahy. V?ichni si pomáhali a byli spolu rádi.

Bylo po Vánocích, starý rok ode?el, při?el nový a s ním i tuhé mrazy. Kdo nemusel, své obydlí neopou?těl a hřál se u teplých kamen. Z nebe se sná?elo stříbro. Slunce prozařovalo třpytivé hvězdičky sypkého sněhu, které volně poletovaly a pokrývaly louku i nízké smrčky nedalekého lesa. Lesknoucí se bílá hmota ostře řezala do očí a mráz ?tiplavým dechem barvil ků?i do červena. Klárka seděla u stolu a na ?ňůrku trpělivě navlékala barevné korálky. Malými prstíky ?ikovně brala jednu perličku za druhou a vytvářela náhrdelník. Byla téměř u konce, kdy? se najednou hrníček převrhl a korálky se rozkutálely po zemi. Rozeběhly se po dřevěné podlaze, zapadaly mezi ?kvíry prken i pod stůl. Na?ly si cestu snad do ka?dičkého kouta velké kuchyně. Ač se Klárka sna?ila sesbírat je v?echny, u? se jí to nepodařilo. Hrníček měla poloprázdný. Několik poztrácených korálků u? nena?la. Smutně se podívala na maminku.

?Nebuď smutná, Klárko, korálky jsou jako dny v roce. Ka?dé ráno je tu nový barevný den, večer se sluníčkem zapadne a u? se nikdy, ten stejný, zpátky nevrátí.? ?Dneska přijdou Tři králové, dívejte se děti z okna, a? je nepropásnete,? významně dodala a kývla hlavou směrem k oknu. Klárka zbystřila pozornost a my?lenku na poztrácené korálky najednou vypustila z hlavy.

A tak děti tiskly nosy k oknu a teplým dechem rozmrazovaly květy na skle. Očima upřenýma směrem k brance čekaly, a? se objeví Tři králové. Kdy? maminka řekla, ?e dnes přijdou, tak přijít musí. Měla pro ně za dveřmi v ko?íku připravenou výslu?ku. Několik červených jablek, ořechy a k tomu něco sladkého. ?U? jdou,? zvolal Jeník a hnal se ke dveřím. Men?í Klárka opatrně slezla z lavice a utíkala za bratrem. Hned při prvních slovech písně ?My tři králové? maminka otevřela dveře, opřela se o rám a naslouchala:

My tři králové jdeme k vám.
?těstí, zdraví vin?ujeme vám.

?těstí, zdraví, dlouhá léta.
My jsme k vám při?li z daleka.

Daleká je cesta na?e.
Do Betléma mysl na?e?

A dále u? maminka zpívala s nimi. Dozněly poslední slova písně a jeden z králů dr?el v ruce bílou křídu. Opřel papírovou betlémskou hvězdu o zeď a postavil se na ?pičky. Na rám dveří kostrbatě psal K+M+B a je?tě k tomu připsal rok. Z kapsy vytáhl ?petku cukru, zabalenou v papíře, a trochu kadidla jako dar od Tří králů. Zimou zkřehlé krále pak pozvala maminka do kuchyně ke kamnům, aby se ohřáli, a nabídla jim teplý čaj. Klárka si bedlivě prohlí?ela, jak takoví králové vypadají. Na teplých kabátcích měli navlečené bílé haleny a na hlavě koruny ze zlatého papíru. Ten poslední, třetí král, měl obličej celý černý, natřený sazemi. V?ichni měli od mrazu červené tváře, posmrkávali a nos si utírali do rukávu. Tatínek, který nesl v ko?i dal?í polena do kamen, se ?ertem zeptal: ?A něco ostřej?ího pro zahřátí nechcete?? Zavrtěli hlavou a raději posrkávali čaj od maminky. Teplo kamen je zahřálo natolik, ?e byli připraveni vyrazit dále. Před sebou mají je?tě hodně zastávek, kde na ně čekají.

Toho si byli vědomi. Dny jsou krátké, musí si pospí?it, a? to do večera v?echno stihnou. Poděkovali, je?tě jednou popřáli v?e dobré v novém roce, třetí král poskládal do ko?íku výslu?ku a odcházeli. Klárka s Jeníkem se za nimi dívali z okna. Králové klouzali po zledovatělé pě?ině k brance. ?Černý uklouzl,? zvolala Klárka a pozorovala, jak mu ko?ík i s výslu?kou upadl do sněhu a jablka se kutálela z kopečka. Ostatní se zastavili a začali sbírat rozkutálenou výslu?ku. Pak se oprá?ili od sněhu, nasadili si koruny popadané z hlav, a pokračovali dále. Klárka je?tě viděla, jak pře?li lávku přes potok a pak jí zmizeli z očí v dal?í chalupě.

Mráz začal znovu malovat na okenním skle květy. Oheň v kamnech praskal a vrhal tajemné stíny na protěj?í zeď. V kuchyni se setmělo. Hodiny zrovna odbíjely čtvrtou a maminka rozsvítila světlo. ?Na Tři krále o krok dále,? poznamenala, jak mrkla na hodiny. Klárka si do krabičky schovávala nedodělaný náhrdelník a na poztrácené korálky u? nemyslela. Jeník si čmáral něco na papír a najednou tu byl večer.

?Je?tě chvíli a do postele, děti, zíváte jeden přes druhého.? Poslechly a nasyceny novými dojmy zabořily nosy do teplých peřin. Kdy? usínaly, přemý?lely o Třech králích a Jeník v polospánku řekl Klárce:

?Na pří?tí rok budu také chodit po chalupách jako král. Asi budu ten černý. Tomu dávají nosit výslu?ky.? Zamumlal a spokojeně usnul. Klárka se chvíli je?tě převalovala ze strany na stranu, a? se jí zavřela víčka. Ve spánku při?el sen, v něm? ji znovu nav?tívili Ka?par, Melichar a Baltazar.

| Autor: | Vydáno dne 17. 12. 2006 | 258 přečtení |