Před třemi měsíci při?el astronomický svět o vynikajícího vědce. Devátého srpna toti? zesnul ve věku 91 let slavný fyzik James A. Van Allen, který stál u zrodu amerického kosmického věku. Jeho jméno přesto nav?dy zůstane součástí vědeckého názvosloví díky objevu pásů radiačního záření kolem Země. Navíc nám zanechal svou poslední studii o mo?né srá?ce na?í domovské obě?nice s velkým kosmickým tělesem.
Americký fyzik James Alfred Van Allen (1914-2006)Zesnulý badatel proslul mezi svými kolegy nesmírnou pílí a ?íří svého zájmu. Jejich obdiv si získal rovně? pozoruhodnými nálezy, k nim? nezřídka přicházel jen díky prostým experimentům. ?Skutečně ukázal, ?e pokud se zaměříme na základní problém a projektování jednoduchých přístrojů, objevíme v přírodě takové věci, jaké jsme si předtím nedokázali ani představit," sdělil profesor fyziky z Kalifornského technologického institutu Ed Stone.
Vynikající vědec a průkopník vesmírného výzkumu stále předná?el, trpělivě pracoval se studenty ty a podílel se na různých projektech a? do konce ?ivota. Jeho poslední studie, na ní? dělal je?tě krátce před smrtí, se týkala pravděpodobné srá?ky asteroidu s na?í planetou.
Z OCEÁNU KE HVĚZDÁM
James Alfred Van Allen se narodil 7. září 1914 v Mount Pleasant ve státě lowa. Po studiu na tamní univerzitě se v polovině třicátých let účastnil třeba expedice na ji?ní pól. Výzkumníci zde instalovali vybavení pro sledování seizmické a magnetické aktivity.
Raketa Jupiter-C vynesla 31. ledna 1958 na obě?nou dráhu první satelit Explorer 1
V roce 1940 nastoupil jako fyzik do oddělení zemského magnetismu v Carnegieho ústavu ve Washingtonu, o dva roky později začal pracovat v Laboratoři aplikované fyziky na Univerzitě Johnse Hopkinse. Je?tě v tom samém roce vstoupil do námořnictva. Po druhé světové válce se vrátil do týmu fyzikální laboratoře. Jeho úkolem byl výzkum mo?ností raketové techniky včetně neblaze proslulých nacistických střel V2.
Od padesátých let stál v čele katedry fyziky na Univerzitě v lowě a výraznou měrou se podílel na americkém kosmickém programu. Z tohoto období pocházejí i Van Allenovy rakety připevněné k balonům - takzvané ?rockoons". Tato zařízení slou?ila k měřeni radiace a dokázala zachytit kosmické záření je?tě před vypu?těním prvních umělých dru?ic.
K měření radiace slou?ily je?tě před vypu?těním prvních dru?ic takzvané rockoons
RADIAČNÍ PASY
Zřejmě největ?í vědecký úspěch zaznamenal americký profesor Van Allen v roce 1958. Americký tým tehdy poslal do kosmu svůj první satelit a prozíravý badatel k němu dal připevnit detektor záření, který" osobně sestavil. Porazit Rusy v oblasti výzkumu se astronautům z USA sice nepodařilo, ale jeho přístroj vysílal údaje poskytující vůbec první důkazy o existenci jakýchsi prstenců záření kolem zeměkoule. Radiační pásy tak právem dostaly název po svém objeviteli.
0 přítomnosti pásů pronikavého záření se sice teoretizovalo ji? před kosmickým věkem, ale potvrzeny byly teprve sondou Explorer I a později Explorer 111. Jejich intenzitu pak prvně změřily a? zařízení Exploreru IV a Pioneeru III.
V dubnu 2029 by měl v blízkosti na?í planety prolétnout asteroid Apophis. Hrozí Zemi srá?ka
s vesmírným tělesem?
Van Allenovy pásy je třeba vnímat jako dvojici prstenců nad sebou, které se pohybují v severoji?ním směru podél magnetických siločar. Vnitřní - obsahuje předev?ím protony, zatímco vněj?í hlavně elektrony. Pokud by záření vycházelo směrem z povrchu Země, bylo by rozlo?ení elementárních jednotek opačné. Energie protonů radiace je údajně tak obrovská, ?e jsou schopny proniknout ocelovým ?títem o síle a? jednoho milimetru. Před jejich intenzitou by člověka neochránily ani kosmické skafandry.
Přesto?e jsou Van Allenovyy pásy spojovány předev?ím se Zemí, vyskytují se i u jiných planet, kde rovně? způsobují vznik polární záře. Postupně toti? absorbují sluneční záření jako kondenzátor a při přesycení reagují s horními vrstvami atmosfér svých těles. Díky tomu lze pozorovat světelné úkazy na vesmírných obě?nicích tak daleko od Slunce.
HROZBA Z VESMÍRU?
Poslední Van Allenova práce o mo?nosti střetu asteroidu se Zemí je jakýmsi mementem. Autor se v ní podrobně rozepisuje o tom, jakým způsobem by vědci, kteří stanovují pravděpodobnost kolize, měli vzít v úvahu přita?livost obou
Van Allenovy pásy tvoří dvojice prstenců nabitých částic, je? obklopují zeměkouli. Jestli?e jsou přesyceny, vydávají se jejich nabité částečky na cestu k horním vrstvám atmosféry a vzájemným působením pak vytvářejí známou polární záři.
objektů. Slavný badatel toti? tvrdí, ?e vzájemnou interakcí se mo?nost srá?ky výrazně zvy?uje. Na základě toho by pak výzkumníci měli spočítat, zda se pro lidstvo nestane skutečným nebezpečím.
Podle astronoma Dava Tholena z Havajské univerzity v?ak zatím není důvod k přehnaným obavám. ?Tělesa, která se vyskytují v blízkosti na?í planety, neustále zkoumáme, vypočítáváme jejich obě?né dráhy a situaci bedlivě sledujeme," dodává vědec. Snad má pravdu.
