Lovci v krajině divokých sviní

?těpán Neuwirth

NOVÉ KNIHY

Vydavatelství REPRONIS

vázaná s přebalem, ilustrovaná, 104 stran, vydání první, 135 Kč

?těpán NEUWIRTH
Narozen 1944 v Ostravě. Publikovat začal v roce 1966. Spolupracuje s desítkami redakcí novin, časopisů, Českým rozhlasem i televizí. Prvním rozsáhlej?ím literárním dílem byl román Pazderna, který vycházel v Ostravském večerníku v roce 1971 pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Napsal mno?ství povídek, črt, fejetonů a reportá?í. Hlavním námětem jeho tvorby je příroda. Jako publicista se výrazně podílel na ochraně krajiny Poodří.

V současné době ?ije v Polance nad Odrou. Ji? více ne? sedm let působí jako mluvčí Fakultní nemocnice v Ostravě.

Dosud vydané dílo v kni?ní podobě: Srna z ol?ového mlází, Smrt číhá v tůni, Paseka ?ivých jelenů, Vyznání krajině, Tep nemocnice. Autor byl v roce 2003 za svou knihu Tep nemocnice oceněn presti?ní literární cenou E. E. Kische, udělovanou v oblasti literatury faktu.

Ukázka:

Letní hry na schovávanou

Lokalita ?Javůrek? má osobité kouzlo. Les v pravém úhlu obtáčí pole, na něm? pilní zemědělci vysévají tu řepku, jindy obiloviny, ale také kukuřici. Od okam?iku, kdy secí stroj zapraví do půdy nazlátlá zrna chru?čovovské plodiny (pro mlad?í generaci: Chru?čov stál po určitou dobu v čele bývalého Sovětského svazu a kromě kukuřice proslul mlácením střevícem do stolu v průběhu zasedání Organizace spojených národů), nastává lesákům trápení: zabránit divočákům, aby sklidili to, co je?tě ani nevyklíčilo. Od nočního vysedávání na posedech kolem pole mívají při ranních poradách polesí zarudlé oči a kapsy plné vypálených brokových nábojnic, stejně jako vinaři, kteří podobným způsobem pla?í na podzim ?pačky napadající vinice, proto?e jinak by chlapi na Ji?ní Moravě zemřeli ?ízní. Vedoucí polesí je uznalý a sna?í se svým podřízeným pomoci; nakoupil sáčky s lidskými vlasy, aby člověčí pach černou odradil. Fungovalo to tři dny, pak se v polích objevily hluboké brázdy po bohaté večeři ?tětináčů a chlapi museli na noční znova.

Kukuřice hnala do vý?ky. Ne? se objevily klasy, byl v lokalitě klid. Černá plenila řepku ve vedlej?ím revíru. O tom, ?e se nájemci, kteří platili spolu s vysokým nájmem také velké ?kody, urputně brání, svědčily salvy jako o pohřbu významné osobnosti. Čas od času jsem se kolem lesa protáhl a spočítal stopy. S postupujícím létem jich začalo přibývat. Zemědělci přistoupili na návrh, aby v kukuřici prosekali pásy, kde by se černá mohla lovit. Stalo se.

Seděl jsem na sedačce u? za tmy. Hvězd bylo tolik, ?e se vesmír vůbec nezdál černý a nebezpečný. Kdy? zasvítil meteorit, říkal jsem si, ?e je to zcela určitě nějaký prcek, který shoří je?tě v atmosféře, a nikoli asteroid, jeho? dopad by způsobil zánik civilizace, ale samozřejmě i divočáků. Slabá útěcha.

Kolem druhé hodiny ranní se z kukuřice ozvalo praskání a lámání. Tlupa musela být veliká, proto?e zvuky se ozývaly z mnoha míst. Rej čarodějnic by mi nezpůsobil takovou třesavku, jakou vyvolali černí nezvedenci. Lámání sílilo a blí?ilo se. ?ivě jsem si představoval bachyně lámající kukuřičné ?i?ky pro selata. Prasata neumí jíst se zavřenými ?ústy? (myslivecky ryjem), tak?e zvuky pomlaskávání a labu?nického pochrochtávání plnily okolní krajinu na desítky metrů kolem. Za mými zády začal zuřivě bekat srnec, který se zřejmě připravoval na dal?í sexuální hrátky vrcholící říje a hlasité hodování divočáků ho vyru?ilo v siestě.

Po třetí hodině se začalo jasnit. Prasata stále hodovala. Zřetelně jsem viděl kmitající kukuřičné stvoly zbavované plodů. V okuláru zaměřovače bylo vidět ka?dičký u?atý pahýl v průseku. Byl jsem připraven, kdyby černá začala přebíhat. Velké kusy byly tabu, sna?il bych se ulovit sele; v té době se u? jejich váha (díky kukuřičné stravě) blí?ila ke dvěma desítkám kilogramů.

Čekal jsem marně. Prasata neopustila bezpečí hou?tiny kukuřičných stvolů. Dokonce musela mít v poli i prohlubeň s vodou (co? se potvrdilo po sklizni); zřejmě jámu vyryly bachyně a? na jílové podlo?í, a černá tak mohla vyu?ívat zadr?enou de??ovou vodu. Nic je tedy nenutilo vyjít do prostoru, kde by na ně lovci mohli. Kdy? jsme se po čekané se?li, byly toti? obsazeny v?echny posedy, podobaly se na?e zá?itky jeden druhému, jako kdybychom je psali přes kopírák. Vladimír dokonce zajel domů pro psa a pokusil se černou z men?ího dílu vyhnat. Divočáci spí?e proháněli Barču a zřejmě na?i akci vzali jako malé zpestření nudného čekání na to, a? jim vytráví.

Nevzdával jsem to. ?oulal jsem průseky celé dlouhé hodiny, častokrát jsem měl černou nejen na doslech, ale dokonce jsem ze vzdálenosti pár metrů a v podřepu pozoroval její černé běhy, jak mě vyslanec tlupy věrně doprovázel. Pouze jedenkrát vyrazila bachyně se selaty z jedné části pole do druhé, ov?em rychlost, s jakou prasata přesazovala přes průsek, byla taková, ?e jsem ani jeden kus nestačil zachytit do okuláru zaměřovače.

Při?lo září. Aby zemědělci zachránili alespoň něco, nenechali kukuřici dozrát na zrno, ale sklidili úrodu na silá?. Ten večer, kdy padl poslední kukuřičný pás, jsme obsadili znovu v?echny posedy. Na mne připadla sedačka na Javůrku. Je natočena do zlomu lesa, do pole se dá střílet pouze přes levou ruku.

Černá se v hou?tině ohlásila brzy; slunce je?tě stálo vysoko nad obzorem, kdy? selata začala nutit bachyně, aby je vyvedly na večeři. Najednou se přiblí?ilo lámání na okraj lesa, chvíli bylo sly?et, jak bachyně větří, ale vzápětí v?echno, co tam stálo, vyrazilo do pole. Jen selat jsem napočítal alespoň třicet.

Vybral jsem si jedno odrostlej?í a ? prásk! Kule vyhodila oblak hlíny, sele zůstalo nezraněno. Příli? jsem pospíchal, abych mohl případně opakovat na dal?í, co? se mi nevyplatilo. Malí a velcí vyrazili do kopce proti horizontu, tam v?ak tlupa udělala čelem vzad a pádila zpátky k lesu, přímo do zlomu před mou sedačkou. Na okraji pole divočáci zarazili, snad navětřili mou stopu, snad vedoucí bachyně nevěřila u? ani hou?tině.

Tentokrát jsem si dal zále?et. Po ráně jsem měl úlovek, v?echno ostatní zmizelo v bezpečí. Sedím, přemý?lím a dívám se kolem sebe. Miluji chvilku po úspě?ném lovu, jen?e tenkrát jsem také zpytoval svědomí. Beru kulovnici a mířím do míst, kde jsem na černou střílel poprvé. V zaměřovači mám něco neostrého, svítícího. Odkládám pu?ku a ? dívám se na ustřelenou větvičku. V zápalu lovu jsem přehlédl, ?e mi v cestě visí jedna ratolest, která samozřejmě odchýlila střelu.

Kdy? jsem skládal účty vedoucímu polesí, musel jsem přiznat ?koláckou chybu. Ta mu v?ak vrásky nedělala, spí?e přemý?lel o tom, jak sní?it stavy černé v této lokalitě. Ten večer se dohromady toti? podařilo ulovit pouze tři kusy ? odhadem ze ?edesáti.

?Budeme se trápit je?tě celou zimu ? a pokud nenapadá sníh?? nedokončil. Na?těstí napadal. Konečné číslo jedné lovecké sezóny, které uzavřelo výřad divočáků, dospělo asi ke sto padesáti kusům. I tak v ka?dé vět?í hou?tině pře?ila alespoň jedna tlupa.

| Autor: | Vydáno dne 04. 09. 2006 | 340 přečtení |