Záblesk na měsíčním povrchu

Leon Stuart pořídil svůj proslulý snímek tímto amatérským teleskopem
Fotografie amatérského astronoma Leona Stuarta vyvolala na začátku padesátých let mezi vědci velký ohlas. Příčinou vzru?ujících debat se stal podivný záblesk na povrchu Měsíce. l kdy? NASA tvrdí, ?e její pracovníci tento fenomén před dvěma lety vysvětlili, pro mnohé odborníky jejich tvrzení nestačí. Co hvězdář na svém snímku vlastně zachytil?

Slavná Stuartova fotografie, která obletěla svět. Tajemný záblesk je zobrazen v červenem rámečku.
Kdy? se 15. listopadu 1953 Leon Stuart posadil ke svému teleskopu, je?tě netu?il, co spatří. Pomocí připojeného fotoaparátu pořídil několik obrázků na?eho bledého souputníka. Teprve druhý den po vyvolání filmu zjistil, ?e na jedné z fotografií se na měsíčním povrchu objevil jasně zářící bod. Ihned pochopil, ?e se mu podařilo zachytit něco ú?asného Ze srovnání s velikostí Měsíce se toti? muselo jednat o explozi gigantických rozměrů. Zanedlouho pak jeho snímek vyvolal bouřlivou akademickou diskusi na celém světě.

STACIONÁRNÍ METEOR

Někteří odborníci prohlásili, ?e jde o podvrh a pozoruhodným záběrem se dále nezabývali. Jiní badatelé obrázek pozorně studovali a přikláněli se ke dvěma mo?ným teoriím.

Zastánci první vysvětlovali, ?e Stuart prý vůbec nezachytil výbuch na měsíčním povrchu, nýbr? ?e jasný záblesk zobrazuje hořící stacionární meteor, tedy takový, který se řítí přímo proti pozorovateli. Jen čirou náhodou se prý tento jev podařilo astronomovi zachytit při fotografování.

Druhá hypotéza předpokládala, ?e se amatérský hvězdář stal náhodným svědkem kosmického impaktu, čili nárazu asteroidu či úlomku komety do Měsíce.

Definitivní odpověď na spornou otázku měla dát americká dru?ice Lunar Orbiter, vypu?těná dne 10. srpna 1966. Sonda odvysílala na Zemi stovky záběrů měsíčního povrchu včetně oblasti, kterou fotografoval Stuart. I přes usilovnou snahu vědců se v?ak nepodařilo objevit odpovídající kráter, který by náraz asteroidu musel vytvořit. Tajemný záblesk tak zůstával stále neobjasněný.

PŘECE JEN SRÁ?KA?

Roku 1994 vyslala NASA k Měsíci sondu Clementine s dokonalej?ím přístrojovým vybavením. Dru?ice odeslala do řídícího střediska kvantum kvalitních a předev?ím ji? barevných snímků.

Jak potvrdili i američtí astronauti, na měsíčním povrchu téměř neexistuje eroze, a nelze proto rozli?it krátery staré rok a miliony let
Na analýze získaného materiálu se celou řadu let podílela spousta odborníků z americké vesemírné agentury. Mezi nimi byla i doktorka Bonnie Burattiová. A právě ona si v?imla, ?e se na jednom ze snímků objevil malý kráter, jeho? stáří lze podle namodralých okrajů odhadnout na několik desítek, maximálně stovek let. Shodou okolností se nacházel přesně uprostřed oblasti, kterou na své slavné fotografii zachytil Leon Stuart.

Padesát let starou hádanku mohutné exploze na měsíčním povrchu mo?ná vyře?ila Bonnie Burattiová z NASA
Badatelka proto vystoupila s tvrzením, ?e pa padesát let stará záhada je konečně vyře?ena. Na povrch Měsíce prý dopadl obrovskou rychlostí bludný asteroid nebo úlomek komety. Velikost tohoto tělesa doktorka odhadla na přibli?ně dvacet metrů v průměru. Nárazem se údajně uvolnila gigantická energie, její? ekvivalent činil podle střízlivých odhadů zhruba půl milionu tun TNT. Jen pro představu. - podobný efekt by nastal, kdyby naráz explodovalo pětatřicet atomových bomb hiro?imského typu. Podle Burattiové stra?livým výbuchem vznikla obrovská ?havá koule, kterou čirou náhodou vyfotografoval amatérský hvězdář Stuart. Současně se na měsíčním povrchu vytvořil impaktní kráter o průměru přibli?ně jeden a půl kilometru.

Sílu výbuchu na povrchu Měsíce odhalila vědkyně na zhruba půl megatuny TNT. Je to energie, která by se uvolnila při explpzi příbli?ně pětatřiceti hiro?imských atomových bomb.

POCHYBNOSTI PŘETRVÁVAJÍ

Někteří badatelé v?ak s názorem odbornice nesouhlasí. Mezi její hlavní oponenty patří předev?ím americký astronom Peter Brown, který předně kritizuje odhadované stáří jícnu. Uvádí logický argument, ?e na měsíčním povrchu, kde téměř neexistuje eroze, nelze od sebe odli?it krátery staré rok a milion let. Neúměrná se mu zdá rovně? energie výbuchu.

Například v roce 2002 zaregistrovaly americké satelity, ?e do Pacifiku dopadlo těleso o rozměru asi deset a? patnáct metrů. Uvolněná energie přitom činila jen asi pětadvacet kilotun TNT, co? je dvacetkrát méně, ne? udává Burattiová. Kromě toho se na Měsíci čas od času objevují světelné záblesky, které se ani při nejlep?í vůli nedají vysvětlit dopadem asteroidu. Příkladem toho mů?e být světelná fontána, tryskající z měsíčního povrchu, kterou nafilmoval 25. dubna 1972 Rainer Klemm z observatoře v Pasově. Jiný světelný jev, obří zářící kří? s rameny dlouhými desítky kilometrů, vyfotografoval na podzim 26. listopadu americký astronom Robert Curtis.

Podařilo se tedy doktorce Burattiové odhalit tajemství více ne? padesát let staré fotografie? Nebo mají pravdu ti, kteří tvrdí, ?e na povrchu na?eho bledého souputníka se zkrátka odehrává něco, co zatím nedoká?eme vysvětlit?

| Autor: Administrator | Vydáno dne 16. 03. 2006 | 525 přečtení |

| Zdroj: Ing. Vladimír Červinka