Gotický hrad Pern?tejn, ukrytý v lesích Českomoravské vrchoviny, je architektonickou perlou ji?ní Moravy. Romantická stavba opředená mnoha pověstmi láká bezpočet náv?těvníků. Třeba vyprávění o zdej?ím zrcadle a parádivé Eli?ce zaujme předev?ím dívky, které se rády strojí. A dal?í z legend, o mohutném tisu, se mo?ná v současnosti dokonce i naplnila.
Hrad byl zalo?en nejspí?e v polovině 13. století jedním z nejstar?ích a nejbohat?ích moravských rodů, Pern?tejny. Před rokem 1460 zcela vyhořel a byl postaven znovu. Hlavní vojenský význam měl v 15, a?' 17. století, co? potvrzuje skutečnost, ?e nebyl nikdy dobyt ani po?kozen. V roce 1 645 navíc úspě?ně odolal nájezdům ?védů.
Pardubický reliéf z roku 1511
s vyobrazením rodové pověsti. Podle ní se měl jeden z prapředků utkat se zubrem. Od těch dob prý mají Pern?tejnové toto zvíře v erbu.
Význam Pern?tejnů v?ak postupně upadal. Poslední majitel z tohoto rodu nakonec musel kamennou pevnost v roce 1596 prodat. Poté hrad vystřídal řadu vlastníků - nejdéle patřil rodu Mitrovských a od konce druhé světové války jej začal spravovat stát.
Od roku 1995 je stavba národní kulturní památkou. Pro dokonalou středověkou podobu si ji často vybírají i filmaři jako kulisu pohádek (například Čert ví proč) a historických filmů (z posledních jmenujme americký snímek Van Helsing).
PAMÁTNÝ STROM
Nejasnosti kolem doby postavení hradu daly velký prostor lidské fantazii. Bájesloví dokonce spojuje zalo?ení sídla s věrozvěstem Metodějem, který na na?e území spolu se svým soluňským bratrem přinesl roku 863 křes?anství. Kdy? prý jejich mise odpočívala na tomto území, zarazil Metoděj hůl, o ni? se opíral, do kamenité země. Ta se k údivu v?ech náhle zazelenala a je?tě ne? místo opustili, vyrostl tu stromek. Kdy? zde byl po nějaké době postaven hrad, v?ichni lidé věřili, ?e k sobě trvale patří. Říkalo se, ?e dokud se bude obrovský tis zelenat, bude mohutnět i rytířské sídlo.
Za panování rodů Mitrovských z Nemy?le, kteří vlastnili Pern?tejn v letech 1918 a? 1945, vznikly plány na regotizaci hradu, ta se ale neuskutečnila. Stavba vypadá téměř stejně jako před 400 lety.
S podobným motivem pracuje i jiná verze tohoto ústně tradovaného vyprávění. Tentokrát krajem procházel veterán z kři?áckých válek a nevěřícně hleděl na plány mohutné stavby, která tu měla vzniknout. Také on zapíchl svou poutnickou hůl, v tomto případě u? u rozestavěných hradeb, a pravil: ,,Vzejde-li, uvěřím, ?e hrad skutečně postavíte." A sou?ka opět vyra?ila. Spojitost stromu a pevnosti je?tě dokresluje dal?í příhoda: kdysi se ut isu ulomila část jeho koruny a vzápětí se údajně zřítil kus opevnění.
ZNAMENÍ ZUBRA
Hravost lidové slovesnosti nezůstala nic dlu?na ani při hledání odpovědi na otázku: odkud pocházejí a dostali své jméno samotní majitelé hradu?
Zalo?ení sídla prý sahá do doby, kdy ?il v kraji uhlíř Věnava. Trávíval v lese velkou část dne a nezřídka musel své milíře hlídat i v noci. Kdy? byl nepřítomen, naučil se do jeho chaloupky chodit statný zubr a likvidoval mu zásoby. Věnava ho tam ale nakonec překvapil, chytil ho za rohy a vrazil mu do nosu hou?ev. Za ni jej dovlekl a? do Brna před krále a tam ho zabil. Za tento hrdinský čin mu panovník daroval horu, kde ?il, a erb se zubří hlavou. Jeho potomci pak zalo?ili ?lechtický rod Pern?tejnů - nejslavněj?í na Moravě. Mnohem pravděpodobněji se ale jeví původ jména ve zkomolení dříve německého označení Bärensteinn, tedy Medvědí hrad. Zalo?it jej měl ji? genealogicky dolo?ený (v letech 1203-1235) člen moravského rodu ?těpán z Medlova, který působil v panských slu?bách a postupně si vyslou?il krajinu na horní Svratce. Tento výklad potvrzuje i název říčky Nedvědičky a nedaleké vesnice Nedvědice.
BÍLÁ PANÍ
Svá tajemství skrývají i mohutné kamenné zdi Pern?tejna. V jedné z nich je kupříkladu zazděn kámen
s tajuplným nápisem. Kdo se ho prý rukou dotkne, do roka zemře. A nescházejí ani svědectví o různých výklencích, za nimi? se ?zcela určitě" ukrývá poklad.
Je místní bílá paní původem ?lechtična, nebo slu?ka?
Hrad má rovně? svou Bílou paní. Měla jí být kdysi statečná dcera hradního pána ?ibřida (potomka uhlíře Věnavy či jeho syna Vojtěcha). Kdy? toti? pevnost obléhali morav?tí páni, rozhodl se ji vyčerpaný správce nakonec vydat bez boje. Odvá?ná dívka byla odhodlána plány otce zhatit, a tak ji zabil. Později se svého činu zhrozil a dal ji slavnostně pohřbít v kryptě hradní kaple. Pár dní po smutečním obřadu se chodbami začal procházet přízrak dívčí postavy. Nadobro prý zmizel a? po smrti posledního potomka rodu Pern?tejnů.
PARÁDIVÁ ELI?KA
Jiná pověst přisuzuje úlohu bledého přeludu mladičké hradní komorné Eli?ce. Ta se neustále parádila, shlí?ela v zrcadle a zanedbávala své povinnosti. Kdy? jednoho nedělního rána chyběla na m?i, v?iml si toho starý mnich a ?el ji hledat. Objevil ji samozřejmě opět u zrcadla. Připomněl jí, ?e zme?kala začátek m?e, ale slu?ka se na něj hrubě obořila. To kněze rozzlobilo natolik, ?e dívku proklel. Od těch dob prý bloudí chodbami Pern?tejna jako bílá paní. Zrcadlo, před kterým trávila parádivá Eli?ka tolik času, je od těch dob také prokleté. Která ?ena nebo dívka se do něj zadívá, do roka ztratí ve?kerou svou krásu. A tak se nelze divit, ?e mnohé náv?těvnice, které procházejí okolo, raději sledují holou zeď na protěj?í straně, ne? by pohlédly do zrcadla. Na něm přitom není nic zvlá?tního, jenom zkresluje. Ale kdo ví.
Na Pern?tejn nedávno zamířila vět?ina památkářů z ji?ní Moravy. Jejich úkolem bylo prohledat ruiny po po?áru a ze zničeného depozitáře zachránit, co se dá.
POSLEDNÍ UDÁLOST
Zdá se, ?e některé pověsti vá?ící se k minulosti honosného sídla mají blízko k realitě. Jak jinak si vysvětlit poslední po?ár, k němu? tu do?lo letos v dubnu. Část kamenné pevnosti shořela a nikdo neví proč. Před pár týdny se ale ulomila jedna větev památného tisu... Co kdy? legenda o vyřčeném spojení stromu a hradu nel?e?
| Zdroj: : Jiří Sommer, Báje a pověsti hradů a zámků 
