 |
|
|
|
Laskavé podobizny
NOVÉ KNIHY Vydavatelství REPRONISOldřich ?uleřFormát A5, bro?ovaná s klopama, 350 stran, doporučená cena 250 Kč Beletristicky pojatá encyklopedie 63 portrétů zapomenutých a zapomínaných autorů severní Moravy a Slezska, v?dy s ukázkou jejich díla ? básně, povídky či prózy. Publikace vychází za podpory Ministerstva kultury ČR. P.S. Panu Oldřichu ?uleřovi v?e nejlep?í k narozeninám přeje redakce Ukázka: Josef Filgas (1908-1981) Na přelomu dvacátých a třicátých let zalehla Ostravu ? jako celý svět ? hospodářská krize. Křivka nezaměstnanosti den ze dne hrozivě narůstala. Někteří hledali práci za hranicemi vlasti. Patřil k nim také Josef Filgas, vyučený pekař, později zedník, silniční dělník, pou?ový prodavač pra?ených oří?ků a tureckého medu, dělník u koksárenských pecí. Do Ostravy při?el z Hané, kdy? otec na?el práci ve Vítkovických ?elezárnách. Pě?ky jako tulák pro?el kří?em krá?em nejen celou republiku, ale také Německo, Rakousko, ?výcarsko, Francii, poznával svět a lidi. Kdy? se vrátil domů, začal o v?em psát do novin. Jeho reportá?ní výpovědi z cest vydávalo na pokračování České slovo pod názvem ?Vagus bloudí Evropou?. Filgasovy reportá?e zaujaly redaktora F. K. Zemana, který v té době vedl literární vysílání ostravského rozhlasu. Pí?e o tom: ?Tenkrát jsme hledali někoho, kdo by na vlnách ostravského rozhlasu mohl za tu ?erou Ostravu světu po?alovat. Udělali jsme s Prahou a Brnem takový cyklus, myslím, ?e se to jmenovalo Mladí lidé se dívají na svět. V Praze dali promluvit nezaměstnanému profesorovi, v Brně hovořil nezaměstnaný in?enýr, já v Ostravě jsem přivedl k mikrofonu nezaměstnaného dělníka, Josefa Filgase.? Tak se stal Filgas novinářem a zůstal jím celý ?ivot. Zku?enosti hladového tuláka Vaguse, doplněné črtou ?Cilka?, shrnul později do knihy ?Hledá se práce? a románu ?Cesta do neznáma?. Ale to se ji? opět začala roztáčet kola na tě?ních vě?ích, co týden zahájili na té či oné ?achtě tě?bu, v tom či onom závodě spustili stroje, zapálili v hutích vysoké pece. Exotika dálek jako inspirační zdroj vyprchala a ve Filgasově tvorbě ji? nadále dominuje natrvalo ostravská tematika. Dětství pro?il na ostravské periferii, kam ho s matkou zahnala nouze po smrti otce hutníka. Tam viděl otřesné lidské osudy a právě proto, ?e poznal ?ivot vyděděnců na okraji společnosti nezprostředkovaně, na vlastní ků?i, jsou jeho obrázky ze staré Ostravy tak přesvědčivé. V té době se pou?tí do odvá?ného projektu: vydává vlastní časopis ?Havířská neděle?, jeho? stránky zaplňuje povět?inou sám reportá?emi, povídkami, fejetony, ale i ver?i, a který sám té? kolportuje. ?Havířská neděle? dvakrát změnila název (?Ostravská neděle?, ?Rodná země slovem i obrazem?), a? vydavatel a redaktor v jedné osobě časopis zastavuje, aby nemusel uveřejňovat na začátku okupace přikázané ?protektorátní? články. Nicméně bylo to období pro dal?í Filgasův literární vývoj důle?ité: učil se ztvárnit bohaté ?ivotní zku?enosti uměleckou formou ? snad bych mohl označit těch několik let jako dobu literárních pokusů a příprav. Knihy, které Josef Filgas napsal a vydal za války, mají své kořeny v černé ostravské zemi. Je to románový příběh ?Stín ?achty?, kronika ?Pod střechami kolonie? a reportá?ní román ?Chléb ze ?eleza?. V?echny se upínají k domácímu námětu, který je Filgasovi nejbli??í. Zůstávají v?ak svou uměleckou úrovní za reportá?emi a fejetony, jimi? získával své literární publikum na stránkách novin a prostřednictvím románových vln, a ze kterých a? po válce, v roce 1948, vydal výbor pod názvem ?Zapomenutá Ostrava?. Zde, v drobných prózách, je Josef Filgas umělecky přesvědčivý právě pro za?itou pravdivost své výpovědi. Čte?, a vůbec tu nepřeká?í ostravský slang v přímé řeči, nebo? cítí?, ?e tady se autor vydává celý, nic nezamlčuje a nic nepřikra?luje, pí?e, jak ?el ?ivot, bez spekulace a kalkulu. ?Zapomenutá Ostrava? je to nejlep?í, co Josef Filgas napsal, a neváhám prohlásit, ?e patří k tomu nejlep?ímu vůbec, co bylo o staré Ostravě napsáno. Zbývá doplnit portrét spisovatele o jeho dal?í, by? méně významnou tvorbu. Připomeňme si ho jako básníka, který vydal sbírky ?Padala rosa? a ?Slzičky Panny Marie?, je? sám pova?oval za okrajové. Pominout v?ak nelze jeho kní?ky pro děti ?Koníček Ivánek?, vyprávění o chytrém důlním koníkovi, pomocníkovi havířů, značnou oblibu u dětských čtenářů získaly postavičky ro??áckých trpaslíků a jejich příhody v kní?kách ?Mezi Brá?ky?, ?Brá?ka Lajdáček?, ?Brá?ci v Modré zemi?. Z autorovy pozůstalosti je rukopis pro mláde? ?Mi?ka z Lu?né? s podtitulem ?Bohatýr vala?ské země? (ilustrovaný Janem Kobzáněm). Snad proto byly Filgasovy kní?ky pro děti tak úspě?né, ?e v nich hledal autor únik z tí?ivé válečné skutečnosti. Té se v?ak nevyhnul v kní?ce literatury faktu z partyzánských bojů na Vala?sku ?Plo?tina v plamenech?, kterou napsal spolu s Vladimírem Vaňákem. Av?ak nic z toho, tím méně schematické a dobově poplatné povídky ?Za mrazivých dnů? (1953) z výstavby hutního kombinátu, nedosahuje úrovně jeho ?Zapomenuté Ostravy?. Kdyby nenapsal nic jiného ne? tuto knihu, přispěl k obrazu černého města vydatně. Josef Filgas, spisovatel a novinář, patřil nedílně ke koloritu Ostravy. Poznal jsem ho jako člověka skromného, který si nosil v du?i své neradostné dětství proletářského synka. Jako spisovatel si nekladl vysoké cíle, myslím, ?e trpěl pocitem méněcennosti. Neprávem. Jeho dílo vypovídá o ?ivotě, který byl k lidem nemilosrdný, av?ak nehovoří o něm ob?alobně a ponuře. Povahy byl veselé, a tak i jeho obrázky ze staré Ostravy, ač oslazené vzpomínáním plným citu, se vyvarovaly sentimentality, vykázané za pomyslné hranice lidovou výřečností a prvky humoru. Vyprávění Josefa Filgase má své smutky i své úsměvy, svůj rub i líc, stejně jako sám ?ivot. Je to umělecký dokument doby. Chléb ze ?eleza Za Hrabůvkou, předměstím města Ostravy, podél řeky Ostravice, na rozloze několika tisíc čtverečních metrů, le?í strusková halda. Je časně ráno. Ryby vyskakují nad hladinu řeky, ?áby kuňkají pod úbočím haldy. Na úpatí, směrem k řece, povalují se desítky balvanů, jako by je nějaký obr ve vzteku naházel do údolí. ?Bombony? se jim tady říká, a je to struska, která v ?kotylách? (pánvích) ztuhla a zachovala si jejich podobu. ?ikmý svah haldy je tu hladký, jinde rozedřený. Nahoře na okraji haldy hledí výhru?ně do kraje několik bombonů. Některé jsou nakloněny nad svahem a připraveny rozběhnout se dolů k řece. Vstup a spaní na struskové haldě se přísně zapovídá, - hovoří k příchozímu malá, kdysi bílá tabulka, němý strá?ce haldy. Smrt obchází kolem a proto člověk přibil na ?elezné kůly tyto vykřičníky. Chodníčkem, podél kolejí struskové dráhy, po ní? malá lokomotiva dová?í koliby (vozy, naplněné struskou), ubírají se sběrači ?eleza. Jsou to lidé, kteří buď byli dáni do pense nebo nemají na ni nárok. Dostali povolení ke sbírání ?eleza na struskové haldě. Dříve v?ak podepsali úmluvu, ?e nebudou po?adovati ani bolestného ani nemocenského od správy závodů a pak jim dali průkazky, které je opravňují ke vstupu na haldu a sbírání ?eleza. Jiným je přístup a pobývání na haldě přísně zapovězeno. Správa Vítkovických ?elezáren odkupuje nasbírané ?elezo a dopravuje je k vysokým pecím, kde je pak znovu taveno Zaplatí za kilo nečistého ?eleza 5 haléřů, za kilo čistého 11 haléřů. Je to, jak se lidově říká ?barabská robota?, ale sběrači ?eleza říkají: ?Peníze barabske něsu, enem dyby jich bylo.? Jdou do práce časně ráno, dokud se slunce příli? ostře neopírá do zad. Nesou na ramenou kylofy a kladiva. Mezi sběrači je také parta ?en. Přivstaly si a ji? pobíhají po svahu haldy. Vyklepávají kousky ?eleza. Vět?í kusy, které najdou, dopravují nahoru nebo dolů, podle toho, kam to mají blí?e. Postaví se jedna vedle druhé a podávají si kusy ?eleza. Je to ?ivoucí pás. Povídají si: ?Karola, včeraj chlopi na?li velkou plotnu, měla přes 25 metrakuv.? ?Ja o tym nic něvim, ale je to mo?ne, bo se něska jak?i do roboty ně?enu. ? Jak ju zasmyčili?? ?Něvim. Henaj idu. No, co je s vami, chlopi? Dněska něbudětě robi??? ?Ni. Kdo ma bidu, něch robi,? ? smějí se sběrači ?eleza. Z dálky doléhá supění vlaku. Jedna ?ena se napřímí a podívá směrem k ?ofinským pecím: ?U? jedu.? ??-tatatata-??-?? syčí lokomotiva, vlekoucí asi osm kolib, naplněných struskou. Dojí?dí na určené místo. ?Hej, chlopi, vstava?? ? křičí dolů do údolí vylévači strusky. Co?e, někdo na strusce spí? Neviděli ti lidé vykřičníky? Na úpatí haldy se pohybují otrhané postavy. Jedna vysoká se pomaličku zvedá a zahučí nevrle: ?Ani něněchatě ludi spa?.? ?Enem němruč a vstavaj. Třa ti is? do roboty. ? Pěkny starosta obce, dy se mu něchce rano vstava?!? ?Velci pani ti vstavaju e? v osm hodin? ? odpovídá se smíchem Prokop, starosta struskové obce, nazývané ?brenpartije?. Příslu?níků této obce je několik a jsou to lidé zklamaní ?ivotem. Ode?li sem do ústraní, kde se oddali pití brenu. Je to nečistý líh, jen? míchají s vodou a takto rozředěný pijí. Brenaři nejsou zlí lidé. Nikoho neokradou, spokojí se jen s tím, co jim lidé darují. S nevolí opou?tějí nocleháři své pelechy a odcházejí na jiné místo. Tam znovu rozlo?í kusy hadrů, části to svých lo?ních souprav. Vyprázdní z láhve zbytek ?brenu? a zase na tro?ku spaní uléhají. Nedbají na staré bodré přísloví: ranní ptáče dál doskáče. Vylévači strusky lezou na koliby. Ruce se chopí pák, zuby kol se skřípotem zapadají do sebe, pánev se zvolna vyklopí. ?U? letí!? ? Po svahu se řítí vyklopený bombon. Nará?í na kusy strusky, urá?í je, tří?tí a bere s sebou dolů k řece. ?Ale peče něska to slunce, ta jak dyby se zvarirovalo. Je to ale dycky lep?í, e? dyby luchalo.? Dal?í pánev se vyklopí, tekutý ?havý obsah vy?plíchne na svah. ??upa tam e?tě zustala.? ?upa je jakási slupka, která po stěnách koliby ztuhne a musí se násilím vyrazit. ?Jakube, podaj mi hef tu ?inu.? Vylévači uchopí část kolejnice a bu?í jí do překlopené pánve. ?Hej rup, kizde rub? ? vykřikují při ka?dém úderu. ?Karola, oto sem na?la pěkny kusek?? nedopověděla. Nakloněný bombon se rozběhl k ní. Zaznělo několik varovných výkřiků: ?Tynka, utěč!? Ani jich nebylo zapotřebí. Tynka zpozorovala nebezpečí a utíká dolů. Balvan poskakuje po svahu jako kopací míč hři?těm. Je to tíha! Ostré hrany rozdírají Tončiny nohy, ona v?ak na nic nedbá, jen utíká, aby u?la smrti. Kdyby jen trochu stranou odskočila, byla by se zachránila. Dobíhá ke skupině bombonů, chce se za nimi schovat, ale u? je pozdě. Bombon ji dohoní, udeří do zad a srá?í k zemi. Pak se zachytí okrajem o jiný a zůstane nakloněn nad tělem mrtvé ?eny jako náhrobní kámen. Mu?i i ?eny slézají k ní. Někdo se rozeběhl na četnickou stanici. Za několik minut přijí?dí auto Červeného kří?e. Několik párů rukou uchopilo mrtvou a ulo?ilo na nosítka. Mu?i odná?ejí ji k vozu a sunou mrtvou do něho. Auto odjí?dí. ?Borak, tela se tě?ila na vyplatu, ?e kupi děckam buty.? ?Jaka byla sinna. Musela by? na ?up mrtva.? ?Aspoň se dluho nětrapila. Tam ji budě dobře. ?ak dyby se stanula na stranu, nic by se ji něstalo.? ?To se fajn mudruje, ale dy člověk v taku chvilu je cely popleteny, ani něvi co robi.? ?No, baby, něchmy referovaňa a drauf do roboty. Zitra nakladamy na vagony. A za tři dny mamy po vyplatě.? ?ukání zaznívá haldou, jako by se nic nestalo. (Zapomenutá Ostrava) | Autor: | Vydáno dne 26. 05. 2005 | 794 přečtení |  
| Zdroj: Oldřich ?uleř
|