Hurníkova povídka ? Řečník?

    Před několika dny jsem představil nejnověj?í ( a doufejme, ?e nikoliv poslední) knihu Ilji Hurníka ?Rů?ový notýsek?. Podle zvolené ukázky ? povídky Očkování ? by se mohlo nesprávně odhadovat, ?e tento, dnes 85 letý umělec, u? se nostalgicky vrací vzpomínkami do let svého raného dětství, aby alespoň na chvilku opustil realitu vcelku po?ehnaného stáří.

     A tak bych rád tuto případně mylnou domněnku poněkud poopravil a na jiné povídce z této kní?ky ukázal, ?e tento ?zralý mladík? je?tě zdaleka nepomý?lí na svou poslední hodinku, ani se nevyhýbá tématu, tak blízkému konci ?ivota člověka. Jinak by nemohl napsat tak humorným způsobem (ostatně pro něj typickým) následující povídku s názvem?

Řečník.

    Václav Brouk vystřídal hodně zaměstnání, seděl na po?tě, v recepci hotelu, dělal účetního, poji??ovacího agenta, ale jak docházel zralého věku, řekl si, ve mně vězí něco, co chce ven. Dosud musel dělat, co mu kdo předepsal. Teď si řekl, dost, chci vymý?let, tvořit nezávisle, mám na to.
    Osud, jakoby to pochopil, mu kohosi přivedl. Objevil se dávný spolu?ák. Řekl: ? Jak se vede ?? Brouk mávnul rukou: ?Za moc to nestojí. To ví?, razítka, lejstra, kolky, účty. Chci jinam.? ? Chápu. Potřebujeme pohřebního řečníka. Já jsem ředitel krematoria.?
    Brouk zpozorněl. ? Často si ho přivedou pozůstalí sami, někoho, kdo jim z nebo?tíka udělá hrdinu, světce či mučedníka. Ale někteří řeknou, nikoho jsme nesehnali, prý o tom dědovi není co povídat. Ale pohřeb máme zaplacený, chceme řeč. ? Tak se mi zdá, ?e bys na to byl.? ? Beru.?
?Dobře, ale nejdřív si tě musíme vyzkou?et. Zítra takový pohřeb máme, laciný, bude? mluvit dvě minuty, pak zahraje varhaník Dvořákovu Humoresku, a konec.? ?Co, Humoresku ??
?Diví? se, to je veselý kousek, ?e. Máme zku?enosti, ten rozbrečí aspoň dámy, i úplně otrlé. Tak zítra ve tři.?
    Byl červenec, hrozné vedro, ale Brouk se navlékl do černého i s vestou, aby vypadal odborně. ? A od odborníka se čeká, aby co nejvíc pozůstalých rozplakal. Nesmím zklamat.? To oblékání jej zdr?elo, doběhl zpo?děný, ředitel u? byl nervózní. ? Kdo to umřel,? chtěl vědět Brouk. ? U? není čas na výklady, bylo mu dvaadevadesát či kolik.? Vystrčil Brouka na stupínek a zmizel za oponou.
? Drazí pozůstalí,? začal brouk nalomeným hlasem, ?loučíme se s člověkem. Ano, s člověkem jako takovým, tj. s jeho tělem a du?í, a předev?ím s du?í, která se dovedla radovat i trpět. Ta nasbírala za spoustu let plno zku?eností, ale nenechala si je pro sebe. Beze v?eho se s vámi o ně podělila.?
    Seděla tu hrstka lidí, rozptýlených po lavicích, vzadu se nějací výrostci bavili. A do nich, řekl si a hlas je?tě víc nalomil: ? S úzkostí jste vzhlí?eli, kdy se tu drahou osobu přijde nějaká choroba, která jí bude u?írat síly, jednu za druhou??
? Přejel ho autobus,? zaslechl ředitele zpoza opony.
??ale buďme vděční osudu, ?e tu bolest smrskl do jednoho okam?iku, do jediné rány. A ?e ta dobrá du?e zanechala odkaz, toti? své syny nebo dcery, aby protáhly její poslání do pří?tích zítřků??
?Nemá děti,? křičel ?eptem ředitel.
?? přičem? ov?em jejími dětmi byli v?ichni kolem, příbuzní, nepříbuzní, mláde? i starci??
? Stačí.?
    Je?tě mi nikdo nepláče- ?Va?e slzy, tak hojné, pravděpodobně odplaví lítost nad tou ?kodou, co vás stihla, zato neodplaví vzpomínku na kohosi drahého, to tedy určitě ne.?
    Varhaník spustil Humoresku, jedna paní si utřela oči a rakev zajela. K Broukovi se přihnal spolu?ák ředitel: ?Promiň, já jsem přehlédl, ?e ten nebo?tík byla ?enská.? ?Nevadí?, řekl Brouk, ?počítal jsem s tím, pro v?echny případy jsem říkal člověk, osoba, dobrá du?e, to mohla být ?enská i mu?.?
? Jsi výborný, bereme tě. Zítra má pohřeb jakýsi? počkat? jo gerontolog. Já nevím, co to je.?
? Já také ne.? A pánové se s úsměvem roze?li.