Jak ti ?makuju řizki?

Poldek Bartků pocházel ze staré hornické rodiny. U? jeho děda za první republiky docházel ka?dé ráno a? z předhůří Beskyd na ?achtu Franti?ek - v zimě, v létě, za ka?dého počasí. Byl to poctivý, ?etrný člověk, ale velmi hrdý, a Poldek jeho vlastnosti zdědil.

V ?edesátých letech minulého století, v době, kdy hornictví pro?ívalo svůj velký rozmach, byl Poldek v jino?ském rozkvětu a hledal si nevěstu. Na dědinách bývalo zvykem, ?e si chlapci brávali místní děvčata, jen?e Poldkovi se ?ádná nelíbila. A tak zabrousil do vedlej?í vesnice, kde bydlela fe?ná děvucha Maja. Říkalo se o ní, ?e mnoho chlapců rozparádila, ale pak je nechala napospas. A taky se o ní říkalo, ?e je hami?ná. V?e ale uměla skvěle zakrýt svým ?armem a krásou. Čím jí Poldek zaimponoval, nikdo neví,, jisté je, ?e po čase se chystala veselka. Kamarádi Poldkovi záviděli krásnou ?enu a v ?achetním autobuse se nejednou bavili na její účet.. V té době se man?elky předháněly, co dobrého svému mu?íčkovi na svačinu přichystat, i kdy? peněz nebylo nazbyt. Kdy? u? byl Poldek nějaký ten měsíc ?enatý, začal ze své suverenity poněkud ubírat... A pak se to stalo. Na ?ichtě v době svačiny si havíři posedali na okory a začali pojídat domácí dobroty. Poldek seděl malinko dál od svých par?áků, rozbalil svačinu, přičichnul a hodil ji do závalu. "Kur.., zas ty řízky, kdo to má pořád ?rát?" zařval. Chlapi seděli jako opaření. V době, kdy maso byla vzácností, Poldek takhle vyvádí? ! Kdy? se na dal?í ?ichtě situace opakovala, starému Jonsztovi to nedalo, zvedl se a přinesl vyhozenou, skoro zabalenou svačinu. Jaké bylo překvapení, kdy? ji rozbalil... Byly tam obyčejné suché ?stryky" - bramborové placky! Poldek sklopil hlavu a ti?e zalitoval: ??e sem se něvzal děvuchu od nas, ta by o mě inač dbala!" Kamarádům bylo v tu chvíli Poldka líto a o svačinu se s ním rozdělili. A? to přebolelo, v autobuse někdo prohodil: ?Tu? co, Poldek, jak ti ?makuju řizki?"