Mezi kolejemi a nebem

Klobouk

Kdy? jsou lidi rozespalí, tak je s nimi tě?ké pořízení, to je svatá pravda. Jednou pozdě večer jsem přijel jako strojvedoucí s mosteckým rychlíkem na Masaryčku. Vlaková četa sebrala bra?ny, rozloučila se a ?la domů. ?e je v?ecko v pořádku. Je?tě jsem procházel motor a najednou koukám, v rohu někdo sedí. Byl tam chlap a spal jako nemluvně.

Tak jsem ho jemně vzbudil a oznámil mu, ?e to u? dál nepojede, aby si laskavě vystoupil. Jak byl rozespalej, tak sice vstal, ale povídá, ?e nemů?e ? jako vystoupit. Proč, já na to. Jak na mě kulil ty ospalý oči, tak povídá ? klobouk! To není, vá?enej pane, ?ádnej problém, řek jsem mu, proto?e slavnej klobouk le?el vedle na sedadle. Podal jsem mu ho, a povídám, ?up ?up, já jedu do depa.

Klobouk si nasadil na hlavu a tro?ku nejistým krokem vystoupil na peron. Zavřel jsem za ním dveře a procházím motorem dopředu. V tom koukám, ?e je pořád na nástupi?ti a gestikuluje na mě. Co je? povídám, a on si udělal z dlaní trubičku a povídá do okna: Klobouk! V?dy? ho má? na hlavě, povídám na?tvaně, a to u? jsem mu tykal.

Jsem v kabině a koukám, kdy mi to rozsvítí na bílou, a v tom klepání na okno. Ospalý cestující: Klobouk! A to u? mě na?tvalo, a tak jsem to na něj vysypal. A? je rád, ?e jsem si ho v?iml a vzbudil ho, ?e kdyby vystoupil a? v depu, tak by tam ani netrefil, a je?tě by si tam někde zlomil nohu. A a? mě neotravuje, ?e toho mám za celej den dost.

Posun dovolen, jedu do depa, ten magor zůstal ve stanici. Ne? jsem motor odstavil, je?tě jsem ho pro jistotu pro?el. Nebudete tomu věřit, ale nahoře, na rechně, byla velká krabice. Kdy? jsem ji sundal a otevřel, uviděl jsem uvnitř krásný bílý svatební klobouk se závojíčkem?