Jak ?el čas s umělým chrupem.

Náhradní zuby znali a pou?ívali ji? Etruskové 700 let před na?ím letopočtem. Protézy vyráběli ze slonoviny a pro můstky vyu?ívali zlato. Stomatologické umění po nich převzali Římané, ale ve středověku udělalo lidstvo krok zpátky. ?patný zub byl jednodu?e kle?těmi odstraněn a člověku zůstala v ústech nevkusná díra, výměna byla velkou vzácností.

0 mnoho lépe na tom v minulosti nebyl ani osoby s úplnými náhradami, jeliko? umělá patra ?patně přiléhala a v mnoha případech dr?ela v ústech jen s pomocí pru?in, tak?e mohla kdykoliv nepředvídatelně vystřelit ven. S danou problematikou byl ze své vlastní zku?enosti dobře obeznámen první americký prezident. George Washington, který měl se ?patně dr?ícím umělým chrupem velké potí?e.

Průlom v dějinách stomatologie způsobil v roce 1756 německý badatel Philip Pfaff, který zavedl sádrové otisky. 0 necelých dvacet let později pak při?la z Francie móda porcelánových zubů, vynález lékárníka jménem Alexis Ducháteau a dentisty Duboise de Chemanta. Problém jejich upevnění vyře?il italský lékař Giuseppeangelo Fonzi, jen? začal pou?ívat začátkem devatenáctého století platinové čepy. Vzácný kov později nahradila vulkanizovaná guma či nepříli? vhodný celuloid. Dnes se obvykle pou?ívá akrylátová pryskyřice.