Svatý Mikulá?

historie, legenda a tradice

Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u Mikulá?ovy osoby v pestrý celkový obraz: Mikulá?, světec a přítel dětí, patron zajatců, ochránce dobré svatby, biskup, mučedník, vyznavač a pomocník v nouzi. Co v?echno bychom mohli vyjmenovat, co vyznačuje a charakterizuje tohoto oblíbeného světce!

Dvě města se dnes dělí o slávu Mikulá?ova kultu: Demre v Turecku, dřívěj?í Myra, místo biskupova úmrtí, a Bari v Apulii, kde jsou uchovávány ostatky velmi uctívaného světce v neobyčejné bazilice sv. Mikulá?e od r. 1087 a jsou cílem mnoha poutníků.

Obyvatelé Bari slaví "svého" Mikulá?e ka?dý rok 8. května, v den přenesení, ohromnou slavností. Slavnosti se odehrávají na moři, věřící přitom plují na člunech k Mikulá?ově so?e. U? večer předtím prochází historický průvod hýřící barvami, na něm? se účastní celé Bari, ulicemi města.

Historicky dolo?enými daty jsou: Mikulá? se stal kolem r. 300 jako mladý mu? biskupem v Myře v tehdej?í Lykii. Brzy potom zde začalo pronásledování křestanů za Galeria Valeria Maximina. I Mikulá? se dostal kolem r. 310 do zajetí a byl v ?aláři tě?ce trýzněn. Je?tě poznamenán utrpěným mučením vystoupil r. 325 na slavném koncilu Nicejském. Více se neví o Mikulá?ově ?ivotě a působení, je známo u? jen přibli?né datum biskupova úmrtí. Den smrti byl 6. prosinec, rok mezi 345 a 351.

Mikulá?ův kult se ?ířil asi po dvě staletí po smrti uctívaného, přesáhl na celou řeckou církev, později i na slovanské země. K největ?ímu Mikulá?ovu uctívání do?lo od 8. století v Rusku, jeho? je od té doby patronem. Váhavě se pak ?ířil Mikulá?ův kult také v Evropě, např. od 10. století v Německu, Francii a Anglii.

Ital?tí námořníci nebo piráti uloupili v r. 1087 ostatky biskupa Mikulá?e ze sarkofágu náhrobního kostela v Myře a přinesli je do Bari v Apulii, kde tehdy vládli Normáni. Prázdný Mikulá?ův kamenný sarkofág mů?eme je?tě dnes vidět v obnoveném dolním kostele Mikulá?ova chrámu v Demrel/Myře na jihozápadním pobře?í Turecka. Antická Myra je ov?em u? jen městem zřícenin.

V Bari postavili k uchovávání drahocenných ostatků na troskách byzantského guvernérova paláce baziliku sv. Mikulá?e. Pape? Urban II. posvětil r. 1089 kryptu s Mikulá?ovou schránkou. Dodnes patří bazilika s kůry k nejvýznamněj?ím románským církevním stavbám v ji?ní Itálii. Jejími největ?ími drahocennostmi jsou vedle hrobu církevního patrona ciborium z 12. století, jediné úplně zachovalé z té doby v Apulii, jako? i slavný biskupský trůn Eliá?ův z bílého mramoru, který pochází z 11. století a patří k nejmimořádněj?ím uměleckým dílům Apulie.

Úcta a tradice: tradice kolem Mikulá?ovy osoby je velmi výrazná. V předvečer 6. prosince nav?těvuje mu? s bílým vousem - často v doprovodu čeledína Ruprechta děti a obdarovává je nebo je kárá pro jejich nezpůsoby. Holinky postavené přede dveřmi jsou ráno o sv. Mikulá?i naplněny sladkostmi. V alpských zemích provozují zakuklené postavy v den sv. Mikulá?e své neplechy. V jihoněmecké oblasti, hlavně v Bavorsku, nahrazuje Mikulá? od středověku často Erasma jako pomocníka v nouzi. Na východě je Mikulá? po P. Marii nejuctívaněj?í světeckou postavou.

Mikulá?ovo uctívání se rozvinulo v Německu zprvu v 10. století v Porýní; bylo podporováno císařovnou Theofanou, řeckou man?elkou císaře Oty II. Ve stejném 10. století vznikl v Německu obyčej, který zůstal zachován dodnes: zvyk, ?e Mikulá? nav?těvuje děti a obdarovává je. To se vztahuje na tuto historii: v klá?terních ?kolách tehdy byla takzvaná "biskupská hra"; při ní jeden ?ák přebíral jednou v roce funkci opata nebo i biskupa a "vládl" nad klá?terem a nad ?kolou. Zprvu se tato hra konala 28. prosince, v den Neviňátek; asi od 13. století byla přelo?ena na den sv. Mikulá?e.

Krajově i národnostně se li?í jak oblečení tak i jméno Mikulá?e. Postava, která dnes v?eobecně vystupuje jako Mikulá?, byla ov?em vytvořena teprve před 100 lety malířem Moritzem von Schwind: Mikulá? s dlouhým vousem v plá?ti s kapucí, lemovaném ko?e?inou.

Znázorňování (a legendy): Míkulá? je znázorňován téměř v?dy jako star?í biskup s krátkým a? dlouhým vousem. Velmi mnohá vyobrazení jsou dodnes na Východě, na nich je Mikulá? často holohlavý. Také znázornění na Západě se opírají v četných případech o východní umění. Mikulá? mívá u sebe nejčastěji tři zlaté koule na knize.

Toto znázornění se vztahuje na legendu: jeden ?lechtic poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si vydělaly jako nevěstky na věno ke svatbě. Mikulá? v?ak hodil oknem v noci třem mladým ?enám po jednom sáčku se zla?áky, tak?e mohly ukončit svou činnost a vdát se. Místo tří koulí mívá Mikulá? také tři váčky na peníze, tři zlaté pruty, tři pytlíky, tři chleby, tři kameny nebo tři zlatá jablka. Se třemi chleby na knize je Mikulá?e vidět mezi jiným na so?e ve ?trasburském chrámě.

Také slavná ?ákovská legenda nachází často svůj výraz ve výtvarném umění. Podle této historky prý Mikulá? jednou ochránil tři ?áky před tím, aby je zlý hostinský, k němu? za?li, nezabil a nenalo?il do soli. Proto je Mikulá? často znázorňován s nakládacím sudem, v něm? sedí tři mládenci.

A je?tě jedna legenda byla často znázorňována: Mikulá? pomáhá lodi, která se dostala do tísně na moři a její? námořníci ho vzývali. S kotvou proto ukazuje Mikulá?e malba na oltářním nástavci v lübeckém kostele P. Marie (15. století).

Také četné cykly se scénami z biskupova ?ivota jsou v celé Evropě. Příkladem je dóm v Kostnici (15. století), kostel P. Marie v Gdaňsku (gotika), kostel sv. Mikulá?e v Grimmě (od Lucase Cranacha).

Narozen: kolem r. 280/286 v Patrasu, Řecko, zemřel: 6. prosince kolem r. 345/351 v Myře, dnes Demre, Turecko. Svátek se slaví 6. prosince