Hezké svátky přeje Jan Werich

Jan Werich polo?il pod ná? internetový stromeček přání hezkých svátků a vánoční povídku, jejím? hlavním hrdinou není Je?í?ek, ale pes.

"U nás je ?tědrý večer v?dycky samé vzpomínání, vzdychání. No, div ?e to nekončí pláčem," řekl můj otec. "A já bych chtěl jednou ?tědrý večer plný legrace, křiku a smíchu. Plno dětí kolem a tak vůbec." Matka věděla, ?e kdy? otec skončí obratem "a tak vůbec", ?e to je, jako kdy? indiánský náčelník řekne "howgh". ?e je to definitivní, a proto jí nezbylo, ne? aby se usmála a řekla: "Nic snaz?ího, tak si pozveme nějaké lidi a bude legrace, proč ne?"

I shodli se, ?e by jim nejlépe vyhovovali Krombachovi. Měli také dvě malé děti a matka s paní Krombachovou chodila do ?koly. Otec zase znal Krombachova bratra z vojny, tak ho taky vzali v úvahu i s dětmi a i matkou jeho ?eny, kterou zase znala na?e babička je?tě z doby první světové války z Červeného kří?e. A kdy? byla v?echno pozvání přijata, nastal v na?í rodině fofr. Bude nás k večeři osm dospělých a ?est dětí. To znamená, ?e my děti budeme mít zvlá?tní stůl. Budeme večeřet dřív, aby byl čas potom tě?it se z dárků, a pak půjdeme spát. A dospělí pak budou mít svůj neru?ený čas pro svou neru?enou ?vandu a? do rána. Krombachovi přinesou cukroví a krocana a víno a dárky a my zase si vezmeme na starost to dal?í a zase dárky pro jejich děti. Otec přikoupil příbory, porazil na stárni smrk a my se sestrou jsme ten smrk jsme museli vyzdobit. ?kolník nám půjčil ?tafle. Sestra spadla a zlomila si klíční kost. Doktor Braun jí to dal do sádry, měla ruku daleko od těla a vypadala jako aeroplán s jedním křídlem. Strom jsem musel pochopitelně dozdobit bez ní. Jinak se v?echno dařilo. Otec měl konečně dobrou náladu, matka konečně také, proto?e ruch a shon zaháněl vánoční sentimentalitu. A při?el ?tědrý den. Stoly prostřeny, stromek, tedy strom, se prohýbal pod vahou cukrovinek, pečiva a čokolády. Otec rovnal lahve do ?iku, oči se mu leskly neobyčejně ?tědře Matka vypadala trochu unaveně a spí? tak odevzdaně osudu. Sestra s aeroplánovou rukou stála od pěti hodin u okna a vyhlí?ela hosty. U? byla dávno tma a zrovna začal padat sníh, kdy? sestra strhla poplach. "U? jsou tady!" křičela. "U? jsou tady dva taxíky. Jdi jim naproti."

Otevřel jsem dveře a zahrádkou se k nám hrnuli v?ichni Krombachovi - děti, dospělí, babička. Ka?dý něco nesl - basy s lahvemi, mísy pokryté hedvábným papírem. Na?i je vítali, oni zase vítali nás. My děti jsme se začali koulovat a do toho v?eho halasu ?těkal obrovský pes. Veliká mladá doga, která nám brala sněhové koule z ruky, skákala na nás, pak skákala na matku a na otce, bručela, vrtěla prutem a pak s námi se v?emi ve?la k nám do bytu.

Zatímco dospělí si pomáhali z kabátů, doga nám dětem přátelsky olízla obličeje. Postrčila matku paní Krombachové do houpací ?idle, a? se zakuckala ta stará paní. A ne? jsem se nadáli, byla v kuchyni. Opřela se o stůl, aby zkontrolovala, co se vaří, a zblafla dvě porce kapra - kos? nekos?. Za neustálého přátelského ?těkotu a jiných psích zvuků a chrochtů začala v pokoji očesávat vánoční strom, přitom oblízla nějaké to děcko v dosahu a zanechala v rozjásané tvářičce stopu čokoládového jazyka. Kdy? si byla lemtla trochu rybí polívky, která stála připravená na servírovacím stolku, začala olizovat prázdné talíře patrně proto, aby se zbavila rybí chuti. Nálada dospělých poklesla a na nejni??í bod se dostala, kdy? doga hupla na prostřený dětský stůl a chodila po talířích.

"Tak dost!" povídá ná? otec. "Dost! Jdi dolů! Lehni! Lehni, povídám!" Doga to pova?ovala za ?tědrovečerní ?prým, usedla na stole, vyplázla na otce jazyk a začala dýchat tím rychlým, veselým psím dechem a pak začala ?těkat. "Jak se jmenuje ten pes?" obrátil se otec na Krombachovi. "Zavolejte si ho!"
"To je přece vá? pes," povídá pan Krombach, co znal s otcem je?tě z vojny.
"Jak to - ná? pes? Přece při?el s váma."
"Ne, nepři?el. Vítal nás u vás v zahradě a já myslím, ?e je to vá? pes."
Tak dogu vyhnali jako psa. Chvilku to sice trvalo, proto?e to zpočátku pova?ovala z hru a skákala ze stolu na stůl, ale kdy? viděla, ?e je to my?leno vá?ně, popadla krocana - dárek od paní Krombachové - a vyběhla do ?tědrovečerní chumelenice. Nás děti odvedli do koupelny, pečlivě nám myli oblízané obličejíčky, talíře a příbory odnesli do kuchyně, kde je myli a drhli, začínaje ?tědrovečerní hodokvas tím, čím obyčejně končí. Rybí polívku vylili. Ale byl to veselý ?tědrý večer. Bez sentimentálních vzpomínek, tak, jak si to otec přál. A pokud mě se týče, já jsem neza?il lep?í.

A teď bych vám já, Jan Werich, chtěl popřát veselé Vánoce a to tak, abych, ani já ani vy, abychom neupadli do sentimentality - vánoční. Kdyby to bylo v mé moci, já bych byl rád, kdybych mohl dát v?em lidem na světě pod stromeček ?katuli - prázdnou ?katuli, kterou kdyby otevřeli, tak by se museli smát, ?e tam nic není. A smáli by se a smáli by se, proto?e já věřím, ?e kdy? se lidi smějou, tak nemají čas mít na sebe vztek a nemají čas se prát. Aspoň jeden den v roce.