Ztracené poklady českých panovníků

Potom oděn v kní?ecí roucho a obut v královskou obuv vsedne oráč na bujného oře, av?ak nezapomínaje na svůj stav, vezme s sebou své střevíce, zcela z lýčí u?ité, aby je dal schovati pro budoucnost, a chovají se na Vy?ehradě v kní?ecí komoře a? podnes a na věčné časy. Tak popisuje první český kronikář Kosmas slavnostní chvíli, kdy do Stadic při?li poslové pro Přemysla a vyzvali ho, aby se o?enil s kně?nou Libu?í a stal se jejich kní?etem. Slavné lýkové střevíce měly od té doby v?dy při uvedení na kní?ecí stolec novému panovníkovi připomenout, odkud vze?el. Ctihodný Kosmas se v?ak přece jenom zmýlil, kdy? si myslel, ?e mocní mu?ové budou takový podivný zvyk dodr?ovat na věky věků.

Ztracené poklady českých panovníků

Málo vzne?ená tradice

K botkám prý Přemysl toti? přidal i poučení, ?e by se vládce neměl povy?ovat nad ostatní, poněvad? jsou si v?ichni rovni, a hledět si víc vlastních lidí ne? spolků s cizinci. Tak to tedy přehnal. Bylo jen otázkou času, kdy tento selský korunovační klenot někdo vyřadí. Podle Dalimilovy kroniky se k tomu nakonec odhodlal a? dvacátý sedmý kní?e a čtvrtý český král Václav I. Údajně se za svůj nízký původ tak styděl, ?e si odmítl při korunovaci prohlí?et nějaké lýčí. Mo?ná se obával, aby mu nevrazili do ruky i otku a neposlali ho s volky na pole. Co? byl zbytečný strach. Jeho otec Přemysl Otakar I. měl neblahé zku?enosti s glejtem o dědičnosti českých králů, který nebyl po smrti druhého krále Vladislava dlouho naplněn a musel se získat od nového císaře jiný. Pro jistotu proto nechal syna Václava I. korunovat je?tě za svého ?ivota. Dalimil měl na Václava I. takovou zlost, ?e mu nepřipsal jen úmyslnou ztrátu cenné přemyslovské památky, ale dokonce tvrdil, ?e přikázal vyhnat ze Stadic své příbuzné a do vsi přistěhoval Němce. Mělo to být symbolické vyjádření nespokojenosti české ?lechty s tím, ?e král hledal oporu ve spojeneckých smlouvách na západ od pomezních hvozdů, které nechal dokonce mýtit. Co ov?em bylo nejhor?í, zisk ze zakládaných měst dostávali právě cizinci, které sem král usazoval. Ani na vojenských výbojích nečekala nositele slavných českých mečů naděje na bohatou kořist. Král si na výpravu proti rakouskému vévodovi povolal na pomoc sbory mí?eňského markraběte. České truhlice zůstaly prázdné. Dalimil, který zřejmě pocházel z předního českého ?lechtického rodu, musel takovou politiku hodnotit zvlá?? kriticky. Nutno přiznat, ?e jinak liknavý král, jen? holdoval lovu rozhodně víc ne? vládnutí, se znepokojením pozoroval, jak se blí?í mongolský vpád. V Evropě o tomto nebezpečí věděli dlouhá léta dopředu, ov?em nikdo nic nepodnikl. A u? vůbec ne pro Václava. Ří?ská kní?ata se rvala mezi sebou a osud křes?anského světa, který měla bránit, je pramálo zajímal. V roce 1241 proto nikdo nestál v cestě Mongolům, kteří mimo jiné zpusto?ili Moravu. Druhý úder by zřejmě rozdrtil i české království. Nepři?el. Nikoli proto, ?e by se konečně dali v?ichni dohromady, ale zasáhla náhoda. Zemřel velký chán a Mongolové spěchali domů, aby se zúčastnili volby nového. Sláva Čingischánovi, který před lety stanovil zásadu, ?e volit se mů?e jen na původním mongolském území.

Zlatá hrouda

Sázka Václava I. na západní spojence nevy?la. Nechali ho na holičkách a jen shrábli vzácné kovy. Kronikář Franti?ek Pra?ský, který psal v době vlády Karla IV., se sna?il vyvinit krále pozoruhodnou úvahou: ťA tý? král Václav nemiloval peníze a poklady, proto si zlato a stříbro nepova?oval za nic.Ť No, tě?ko tomu uvěřit, kdy? panovník tak rád proháněl zvěř po lesích. Nevedl zrovna nenákladný ?ivot. Nicméně kronikář Franti?ek Pra?ský se pokusil podpořit tento obraz Václava I. historkou o neklidném spánku, připomínající pohádku o princezně na hrá?ku: ťNebo? kdy? v té době vzkvétaly a dobře prospívaly zlaté doly v Jílovém, jakýsi ctitel a kopáč zlata tamté?, příjmením Sloiger, králi nabídl a odevzdal hroudu zlata, vá?ící dobře deset hřiven.Ť Komorníci blýskavý kámen popadli a ?oupli ho králi pod lů?ko. Václav se pak několik nocí převaloval, počítal mí?eňské meče a stejně neusnul. Přikázal proto prohledat místnost, aby odhalil důvod své nespavosti. Nakonec převrátili i lů?ko a na?li pod ním hroudu zlata. Král se otřásl nechutí. Tak hrozná věc v jeho lo?nici! Tento ne??astný poklad byl určitě příčinou jeho bdění. Potom následuje poněkud sporná pasá?, která vyvolává pochybnosti, zda se tento příběh mohl vůbec přihodit. Král prý byl tak znechucen, ?e přikázal komorníkům, aby ho ihned té odporné věci zbavili. Ne dal zlato, které nechtěl, ani některému klá?teru, ani potřebným, jak by člověk předpokládal, ale svým slu?ebníkům. Ti si pak hroudu podle kronikáře rozdělili mezi sebou. Mo?ná jsem u? přesycena detektivkami, ale tento příběh mi připadá spí?e jako obhajoba komorníků poté, co se po smrti Václava I. začal jeho syn, budoucí král ?elezný a zlatý, Přemysl Otakar II., shánět po dědictví. Syn, který se dostal s otcem svého času do ostrého sporu, měl v?ak u dvora zřejmě i věrné zastánce. Ti utajili královu smrt, kdy? ho po lovu u Berouna ranila mrtvice. Rozeslali pánům a ?oldnéřům listy, aby ihned vrátili statky, které dostali do zástavy. Lační věřitelé viděli peče? a podrobili se. Asi ne moc ochotně, proto?e spěchali na Pra?ský hrad. Zřejmě aby krále přesvědčili, ?e si zástavy je?tě ponechají. Tam je předvedli před Václavovo ji? řadu dní bezduché tělo a uvrhli je do ?aláře. A tak následník nevstupoval na trůn s prázdnýma rukama. Zlatou hroudu, věnovanou jakýmsi Sloigerem, se v?ak dohledat a přidat ke korunnímu pokladu nepodařilo.

Pohřební klenoty

Král Václav I. sice podle kronikářů pohrdl nejen lýkem, ale i zlatem, ov?em nikoli korunou. Jak ov?em vypadala ta, kterou nosili přemyslov?tí vladaři, se mů?eme jen dohadovat. Korunovační klenoty z té doby se toti? nedochovaly. I kdy? přece jenom jisté vodítko máme. Poskytl nám ho právě Václavův slavný syn. A? po dlouhých sedmnácti letech od ne??astné bitvy na Moravském poli nechal Václav II. převézt jeho ostatky do Prahy, kde se konal velkolepý, by? značně opo?děný pohřeb. A zřejmě pro tuto příle?itost byly vyrobeny pohřební insignie z pozlaceného stříbrného plechu. Koruna, ?ezlo i jablko zůstaly v hrobě s Přemyslem Otakarem II. a? do sedmdesátých let minulého století, kdy byl opukový náhrobek, zhotovený na příkaz Karla IV., otevřen a prozkoumán. Snad tedy přemyslovská koruna pro ?ivé krále, nejspí? celá ze zlata, nebyla příli? honosná. Pokud slou?ila za vzor klenotníkovi pro pohřební výbavu, pak zobroučky zdobené tepanými vzory vystupovaly střídavě lilie a kří?e. Obdobně ostatně vypadala i koruna v hrobě Rudolfa I. Habsburského, který nakrátko vládl v Čechách po vra?dě posledního Přemyslovce, Václava III., a jeho? volba se tehdy jevila spí?e jako z nouze ctnost. Ti, kteří dále připadali v úvahu, byli je?tě hor?í. Čechům se nový vladař i tak příli? nezamlouval. Posmě?ně mu říkali Ka?e, proto?e nedovedli pochopit, proč panovník jí střídmě. Pořádně se naba?tit patřilo v?dy k českým prioritám. Rudolf si nejspí? prostou krmi nevybral dobrovolně. Donutily ho k tomu asi zdravotní potí?e. Ka?dopádně nerozhazoval ani za jiné věci a sna?il se vymanit z dluhů. Myslel to dobře. Jen?e brzy podlehl nemoci, pravděpodobně úplavici, ve vojenském le?ení u Hora?ďovic, kdy? si sem při?el vynutit poslu?nost. V té chvíli se nejvíc přiblí?il Přemyslovcům. I jeho smrt utajili a páni přísahali věrnost mrtvole ukryté ve stínu. I jeho hlavu posmrtně ozdobila záhrobní koruna, na její? výrobu se stříbrem rozhodně ne?etřilo. O to vět?í překvapení čekalo na badatele u hrobu Otce vlasti Karla IV., na?eho nejslavněj?ího panovníka. Po pohřebních klenotech ani stopy. Co?pak král Ka?e ve smrti předčil tak skvělého vladaře? Nakonec se zjistilo, ?e pár dřevěných úlomků je pozlacených. A kdy? se sestaví, připomínají zlomky koruny. Není jasné, proč se změnil pohřební zvyk a místo korun z drahých kovů se do rakve začaly vkládat napodobeniny z málo trvanlivého dřeva. A nejen to. V polovině 18. století zkoumala hroby na Pra?ském hradě císařská komise, která zapsala, ?e koruna Karla IV. byla zdobena jen bezcennými zelenými kameny a po dotyku ruky se rozpadla. Korouhev a ?tít, které podle zpráv o pohřbu byly také součástí pohřební výbavy, u? v té době byly nenávratně ztraceny.

Olupovaný světec

Největ?í tlačenice bývá v katedrále sv. Víta v Praze u kaple, kde jsou ulo?eny ostatky svatého Václava. Kronikáři tvrdí, ?e je sem nechal přivézt Boleslav I. tři roky po vra?dě. Historici o tomto údaji pochybují. Trojka je posvátné číslo, a tak se k legendě hodila. Kní?e ale k tomuto kroku prohlá?ení bratra za svatého asi přikročil a? mnohem později. V době, kdy usiloval o zalo?ení pra?ského biskupství a potřeboval místního svatého. Ve středověku stačilo jen převézt ostatky z původního hrobu na místo uctívání, a bylo hotovo. ?ádné slo?ité schvalování nemusel světec podstupovat. Zpočátku ?lo tedy spí?e o politický akt, který ?irokou odezvu nevzbudil. Boleslav hlavně potřeboval umlčet odpůrce zalo?ení biskupství, kteří se čertili, jak přijdou o tučné příjmy z Čech. Obraz děsivého bratrovraha Boleslava a mučedníka Václava vznikal za hranicemi kní?ectví předev?ím z majetkových a mocenských důvodů. Postupem času výhodu zemského přímluvce mezi světci oceňovalo stále více věřících a úcta k Václavovi vzrůstala. Jedním z prvních činů Karla IV., je?tě jako kralevice, byla v roce 1333 výzdoba hrobu dvanácti stříbrnými apo?toly. Sochy v katedrále vydr?ely pouhé tři roky. Domů se zase přiřítil král Jan Lucemburský. Vedl nákladný ?ivot prvního rytíře Evropy. ?ádná bitva či ?ádný turnaj se bez něho neobe?ly. V Čechách sháněl prostředky pro vydr?ování ozbrojenců a své putování po ostatních dvorech. Stříbrné apo?toly dal svým věřitelům do zástavy. Propadla. Jak jinak. Jan Lucemburský se to po pěti letech, zřejmě pod tlakem kritiky, sna?il napravit tím, ?e svatovítské kapitule přiřkl desátky ze v?ech českých stříbrných dolů. To Karel IV. na světci neskrblil a jeho hrob doslova oblo?il zlatem a drahokamy. S koncem lucemburského panování v?ak vzaly za své i tyto nesmírné poklady. Neblaze proslulý Zikmund se nerozpakoval a cennosti sebral. Vyplatil jimi dlu?ný ?old. Zbytek byl odvezen na Karl?tejn, kde se rozplynul v zaji?tění ?ivobytí pro hradní posádku. A? v 17. století se dočkal Václavův hrob nových stříbrných soch. V roce 1806 v?ak musely být odevzdány do mincovny. Dnes je na tumbě umístěn dřevěný relikviář, zlatě natřený a zakrytý červeným brokátem. Mělo jít o provizorium při dostavbě chrámu na počátku 20. století. Alespoň se snad dočká Václav, tolikrát panovníky obdarovaný a zase oloupený, klidu. Poklady v podobě zlata, stříbra a drahokamů českým vladařům dlouho nevydr?ely. Jistotou této země proto zůstává bohatství lidské práce, která zatím v?dycky překonala ty největ?í krize. Co mocní lehce rozházeli, to prostí museli znovu a znovu vydobýt, aby země pře?ila.

Miroslava Moučková